V osmdesátých letech minulého století zářili na trávnicích jugoslávských a zahraničních klubů jako hvězdy dva bratři Boško a Milko Djurovski. Hráli za Crvenou Zvezdu Bělehrad, Milko také za Partizan. Hráli za reprezentaci, Milko rovněž reprezentoval Severní Makedonii a Boško byl dva roky jejím reprezentačním trenérem. Oba se narodili v makedonském Tetovu. Právě tato okolnost se zdá podstatná, když vyplynula z delšího rozhovoru o životě jednoho z bratrů Boška Djurovského.

Bývalý slavný fotbalista uvedl pro deník Kurir, že se původně jejich rodina nejmenovala Djurovski. „Můj děda Nikola se jmenoval Stojanović. Když se ale přestěhoval s rodinou do Makedonie, děly se tam různé věci… Jak to vysvětlit…,“ zadrhl se v rozhovoru Boško Djurovski. Pak pokračoval s tím, že „to byla taková doba. Tito a jeho pobočníci vyvíjeli tlak na lidi, aby se přejmenovali po některém z předků a místo koncovky -ić si dali koncovku – ski. Pradědeček byl Djura, a proto tehdy vzniklo příjmení Djurovski.“
Podobně popisuje svůj příběh Svetlana Stajkovska z makedonského regionu Skopska Crna Gora, která si v roce 2013 zažádala o změnu příjmení, Když po měsíci procedury na ministerstvu vnitra došlo ke změně příjmení na původní, pro média řekla: „Zkrátka měla jsem dojem, že Stajskovska nejsem a že je to někdo naprosto jiný. Jednoduše řečeno, důvodem mého rozhodnutí je identita. Po generace zpět do historie se moji předci jmenovali Stajkovićovi.“


JAK VZNIKALA SEVERNÍ MAKEDONIE
Známo je, že již v polovině devatenáctého století měly sousední státy Bulharsko, Srbsko a Řecko pretendent na území dnešní Severní Makedonie. Zároveň již tehdy se objevovaly názory, že zdejší obyvatelé jsou zvláštní národ, neboť místní vesničané se nehodili do žádné z národnostních kvalifikací.
Koncem devatenáctého století existovala organizace Vnatrešna Makedonska Revolucionerna Organizacija (VMRO) toužící po určité autonomii v rámci Osmanské říše a to bez ohledu na etnickou příslušnost. Zvláště pak orgán Kominterny s Balkánskou komunistickou federací (založena 1920) byly přesvědčeni o nutnosti nezávislé Makedonie. Jednotlivé balkánské komunistické strany pak měly nařízeno, aby „podporovaly nacionálně-revoluční hnutí utlačovaného makedonského lidu.“ Pátý Kongres Kominterny vydal rezoluci o osvobozování Chorvatska, Slovinska a Makedonie ze souručenství Jugoslávie a vytváření nezávislých republik.“ Kominterna se zásadně stavěla proti výsledkům Mírové konference v Paříži.
Známá je situace po druhé světové válce a vznik jugoslávské federativní republiky.


TITO, MY TI DĚKUJEME
Když loňského roku makedonské výzkumné centrum Makfaks provádělo průzkum o zásluze za vznik státu Makedonie, anketu vyhrál s 56 procenty Josip Broz Tito. Reagovala na to bývalá bulharská ministryně zahraničí Ekaterina Zaharijevá slovy: „Nemůžete chtít vstoupit do EU a přitom velebit jednoho z největších diktátorů – Tita.“
Na snahu o asimilaci Srbů v Makedonii si stěžovala výše uvedená paní Stajkovska nyní Stajkovićová: „V posledních desetiletích minulého století, ale také již v období samostatnosti Severní Makedonie mnozí Srbové si měnili příjmení jen proto, aby dostali zaměstnání nebo aby jejich děti se dostaly na školu.“