V těchto dnech oživují vzpomínky na rok 1989 a pád komunismu ve Východním bloku. Stojí zato si klást otázku, proč Jugoslávie oproti jiným východním zemím dopadla tragicky.
Přitom v roce 1989 a ještě dříve bylo předvídáno, že Jugoslávie se proti jiným zemím východního bloku snadno přetransformuje v zemi liberálního kapitalismu. Nejedná se vůbec o ojedinělý názor, navíc tehdejší poslední jugoslávský svazový premiér Ante Marković, zvaný také jugoslávský Don Quijote, volal po liberálních politických reformách, které by zemi více demokratizovaly. Jeho volání přišlo příliš pozdě.
O tehdejší naději k transformaci Jugoslávie často mluvil americký sociolog srbského původu Bogdan Denić, nebo německý politický analytik Paul Hockenos, který píše: „Jugoslávie měla demokratický potenciál jako žádná jiná východoevropská totalitní země. V Chorvatsku a Slovinsku již existovala hnutí později strany daleko dříve, než kdekoli jinde v zemích východního bloku. V Jugoslávii byla na obzoru možnost vícepartijního pluralismu.“
V Jugoslávii to vzalo jiný obrat. U nás známý francouzský politolog Jacques Rupnik vidí dvě formy rozchodu s komunismem: „východoevropský a balkánský“. Píše o tom: „Balkán byl zatížen nevyřešenými národnostními problémy, přestože Jugoslávie byla méně ideologicky represivní a její občané daleko otevřeněji mohli komunikovat se Západem.“ Zastává názor, že zatímco jinde došlo, s výjimkou Slovenska k etnickému štěpení hned po druhé světové válce, tak v bývalé Jugoslávii k němu dochází později.
Politolog Jeffrey C. Isaac o roce 1989 ve světové historii uvádí: „Rok 1989 je mocí idejí a idealismu, stejně tak mocí cynismu a cynismu moci. Jestliže si máme vzít poučení, nejde o konec ideologie nebo dějin, ale s největší pravděpodobností konec utopie.“
Tuto citaci uvádí ve svém sborníku (Between Past and Future: The Revolution of 1989 and Their Aftermath) rumunský politolog Sorin Antohi a z tohoto hlediska skepsi o roce 1989 uzavírá názorem: „Očekávání homogenního evropského, ekonomického, společenského a kulturního prostoru rozprostřeného ve Východní Evropě bylo naprostou fantazií.“ Podle Antohiho v zemích pod SSSR a v Jugoslávii pod socialistickým režimem byly mnohé etnické problémy hibernovány. „V Jugoslávii národnostní problém explodoval a stát se rozpadl. Surovým způsobem bylo předvedeno do jaké míry se jednalo o umělý projekt,“ píše Sorin Antohi.
V Jugoslávii v roce 1989 dochází ke konfliktu uvnitř komunistické strany mezi reformátory s nacionalisty v jednotlivých republikách proti tradicionalistů a centralistům staré školy. Došlo k zpochybňování systému a myšlenky Jugoslávie, státu složeného z národů a etnik, kterému navzdory všem svým nedostatkům se podařilo poskytnou svým národům vyšší životní a mírové soužití. Většina Jugoslávců uvítala nové možnosti a myšlenky, které vyrostly z praskající fasády socialismu, včetně svobody otevřeněji se identifikovat se svým etnikem, ať už jde o Srba, Chorvata, Muslima, Slovince, Černohorce, Makedonce nebo kosovského Albánce. Socialistická Jugoslávie skončila a jiná, demokratičtější, volně organizovaná Jugoslávie mohla mít šanci, ale mezinárodní mocnosti jako EU a Spojené státy místo toho raději podporovaly čekání, až se vše rozbije. Severní republiky Chorvatsko, Slovinsko zuřivě agitovaly v otázkách obchodu, daňových příjmů a kontroly nad federálním předsednictvím. Nacionalistický křik byl stále bouřlivější a rozvratu pomohli také mnozí intelektuálové. Nacionalismus se stal náhražkou za vyprázdněnou socialistickou frazeologii. Začínající opoziční hnutí napadají režim a uchylují se k vlastenecké rétorice. Napovrch se dostaly nacionalistické a nativistické spodní proudy, které byly přítomny ve východoevropské „občanské společnosti“.
Proto Branco Milanovič, srbsko-americký ekonom, tvrdí, že revoluce z roku 1989 by se měly „chápat jako revoluce národní emancipace, jako poslední odvíjející se a staletí trvající boj za svobodu a ne jako demokratické revoluce jako takové.“
S tím souvisí označování politického zřízení v bývalých zemích Východního bloku ze strany některých západních politologů jako stín liberální demokracie nebo jen pouhé napodobování Západu. Nenamlouvejme si, že v Československu bylo a je vše dle vůle vlády lidu tedy demokracií (starořecky: demos – lid a kratein – vládnout) par excelence. Citace českého disidenta a filosofa Daiela Kroupy o tom vypovídá, kam jsme se po roce 1989 ubírali: „(Veřejnost) více než disidenty si zamilovala pragmatické kariéristy s máslem na hlavě.“ Souvisí s tím všechny aféry korupčního rázu a smýšlení politiků, kteří si sebou nesou pečeť uvažování z komunismu, čehož jsme se dodnes nezbavili.
Podobnou situaci, podobné individualistické uvažování v jiném směru na mezinárodním poli pro Evropu definoval známý britský politolog zabývající se také Balkánem Janusz Bugajski: „Místo kosmopolismu, globálních lidských práv a Evropy bez hranic zde máme realitu bezpečnostních otázek, kde existence národnostního státu s nedělitelnou suverenitou je bezpochyby absolutní cílem.“ Tato slova bezpochyby v současnosti platí zejména pro země bývalé Jugoslávie. Proto může chorvatský politologa diplomat Božo Kovačević konstatovat: „Rok 1989 se z dnešního pohledu nejeví jako boj mezi komunismem a liberalismem, ale jako boj mezi komunismem a nacionalismem, který liberálové pozorovali z hlediště.“
Zopakujme již výše uvedené: „Nacionalismus se stal náhražkou vyprázdněné socialistické frazeologie.“ Dejme k diskuzi, zda to platí pouze pro Jugoslávii!