Ruský politolog a novinář Fedor Lukjanov, ředitel Valdajského diskusního klubu a předseda Rady pro obranou a zahraniční politiku ve své stati otištěné v časopise Rosijskaja gazeta se snaží přijít na kloub současným problémů mezi Srbskem a Kosovem a vidí v tom klíčovou roli Západu.

„Rozpad Jugoslávie se stal nejnázornějším příkladem toho, co jeho realizace (konce dějin) v praxi znamenala,“ píše v úvodu ruský politolog a chytá se termínu „konce dějin“ myslitele Francise Fukuyamy, který aplikuje pro Kosovo. Všímá se velkého rozporu hodnot liberální demokracie a rozpadu Jugoslávie. To, co se zde odehrálo bylo v kontradiktorickém směru, než o čemž se uvažovalo po konci studené války. Byl sice odepsán socialismus, ale také s ním „složitá federace s převahou největší etnické skupiny.“ Lukjanov na to namítá: „Zdálo by se, že je to docela v duchu multikulturalismu, který je ve vyspělých zemích populární už pár desítek let. Ne. Multikulturní komunity byly ve skutečnosti vítány, pokud byly v procesu vývoje z homogenní na heterogenní v důsledku imigrace, přílivu nových občanů jiného původu.“ Upozorňuje na opačný vývoj, který nastal v SSSR nebo také Československu, kde „byly národní aspirace podporovány a touha zachovat (konfederální) formy byla ztotožňována s imperiálními ambicemi.“

To platí především pro Jugoslávii, jak uvádí Lukjanov, která se nevešla do vzorce liberální demokracie a kánonu „konce dějin“, a proto ji Západ rozčlenil na malé státečky. Ruský politolog zastává teorii, že „jsou národy, které již prošly všemi požadovanými etapami historického vývoje (například západní Evropa) a jsou připraveny začlenit se do správného a jak si Fukuyama posteskl, docela nudného světa. A jsou ale tací, kteří šli špatnou cestou, a nyní, aby se dostali na vyšlapanou cestu, musí rychle projít zmeškanými etapami.“

Lukjanov se domnívá, že stejně se v nadnárodních státech typu SSSR nebo Jugoslávie nahromadily problémy předurčujících jejich osud. Je ale názoru, že k „fragmentaci na nejkompaktnější státní útvary by nemuselo dojít, kdyby se tohoto procesu neúčastnily mocnosti.“ K tomu dodává: „Přední západní státy důsledně uplatňovaly schéma drobení Balkánské mapy do nejmenší mozaiky. Bosna je výjimkou, kde došlo k pokusu o vybudování multietnické konfederace.“ V tom všem vidí Lukjanov ještě druhou opci, že „s tím se řešila otázka - zabránit posilování země, která byla považována za nositele expanzivních pudů (Srbsko). Právě Srbům bylo upřeno právo na sebeurčení, jak si přáli, tedy na sjednocení jako součást jednoho státu, což lze vysvětlit různými způsoby.“ Jak je dále politolog vyjmenovává: „Neochota změnit dřívější linie administrativních hranic, které by mohly otevřít „Pandořinu skříňku“, až po strach ze silného a nezávislého státu na Balkáně. Pokud to uvážíme v kontextu „konce dějin“, pak dostaneme ideální příklad „převýchovy“ národa, který nezapadá do trajektorie, která se stala kánonem.“

Vše toto Lukjanov uzavírá tím, že si EU přestala mít trpělivost a hrát si na neuznání silového odtržení Kosova a dala kosovským politikům volnou ruku. „Srbsko objektivně vzato nemá kam jít. Země je závislá na evropských sousedech a partnerech, kromě účasti na integraci nemá žádné alternativní způsoby rozvoje. To je samozřejmě cílem Evropské unie – uzavřít toto téma a ukázat všem, že zůstává rozhodující silou v tomto geopolitickém prostoru. Konec dějin – když ne univerzální, ale alespoň konkrétní,“ komentuje problémy Kosova a Srbska ruský politolog.