Pro britský deník The Independent napsala: „Samozvaní ´zametači´ vzali na sebe nelehký vlastenecký úkol ´vyčistit´ dynamitem chorvatská města od domů, jejichž majitelé byli Srbové. Uklízeči ve své horlivosti někdy používali špinavé metody, třeba potřísnění domu kolektivními sračkami. Zabezpečili tím, že nežádoucí vlastník domu ho navždy opustí.“

Chorvatská spisovatelka Ugrešićová známá také u nás (vyšla její kniha esejů Kultura lži) se znelíbila chorvatskému režimu hned v jeho počátcích po vzniku Chorvatské republiky v roce 1991. Výše uvedený text napsala v roce 1992 s názvem: „Dirty tyranny of Mr Clean: As Croats celebrate the purity of their air, Dubravka Ugresic is afraid of suffocating“. Pojednává o snaze Chorvatska se stát ryze nacionálním státem se vším všudy a tedy i s možností „dýchat pouze chorvatský vzduch“ (purity of their air). Ugrešićová píše: „Před dvěma lety, když chorvatský národ euforicky vyhlašoval svou nezávislost, byly v Záhřebu v kioscích na prodej neobvyklé plechovky. Jako plechovky od Coca-Coly s červenobílým chorvatským erbem a poselstvím: „Čistý chorvatský vzduch“. Poselství se shodovalo s tehdy oblíbeným televizním reklamním sloganem na sladkosti proti kašli: „Snadněji dýchejte“. Jedno poselství tedy posílilo druhé: „Dýchejte snadněji s čistým chorvatským vzduchem“. Ugrešićová uvádí v článku dále: „Začalo to chorvatským prezidentem, když oznámil, že je rád, že má čistou chorvatskou manželku (tedy ne Srbku), a hned poté poslanec v parlamentu oznámil, že i on je rád, že jeho manželka je Chorvatkou, a není Srbkou ani černoškou. V novém systému je „byzantská krev“ nejnebezpečnějším znečišťovatelem. „Byzantský“ je dalším, rafinovanějším slovem pro Srba.“
To psala Ugrešićová a hned na to se účastnila koncem roku 1992 mezinárodního PEN kongresu spisovatelů v Rio de Janeiro s dalšími čtyřmi chorvatskými spisovatelkami. Zde se zahraniční spisovatelé kriticky vyjadřovali o chorvatském nacionalismu s tím, že zváží, zda se účastní dalšího kongresu, který se měl konat v Dubrovníku. To byl důvod jednoho „vlastence“ k napsání článku „Chorvatské feministky znásilňují Chorvatsko“ (Hrvatske feministice siluju Hrvatsku), který vyšel v týdeníku Globus. Autor nazval pětici chorvatských spisovatelek „bosorkami z Ria“. Spisovatelky Jelena Lovrićová, Rada Ivekovićová, Slavenka Drakulićová, Vesna Kesićová a Dubravka Ugrešićová se staly zrádkyněmi Chorvatska, když opravdu řada zemí odmítla se dalšího mezinárodního kongresu spisovatelů pořádaného Chorvatskem účastnit. Ten byl proto z Dubrovníku přemístěn pro malou účast na Hvar. Pro nesnášenlivý postoj médií i veřejnosti k Ugrešićové se spisovatelka rozhodla z Chorvatska emigrovat do Německa, USA a až do své smrti žila v Nizozemí. Stala se tak dalším východoevropským spisovatelem, který kvůli politice odejšel ze země. Zajímavé bylo, že chorvatská média o pětici „bosorek z Ria“ psala, že jde o „komunistické dívenky z rodin udavačů, policistů, bachařů, diplomatů, vysokých bývalých stranických funkcionářů, které toužily mít za manžely chlapácké Srby nebo přinejmenším milence ze Srbska.“ Po emigraci Ugrešovićová k tomu podotkla: „V nacionalistických médiích se označení ´jugoslávské´ stalo zaklínadlem a synonymem pro komunistu nebo zrádce.“
K této atmosféře Ugrešovićová v jednom ze svých esejů napsala: „V době destrukce starého světa a vzniku nové reality se rozlišuje pouze černá a bílá, správné a špatné. Ve světě silných souřadnic neexistuje strach, že byste se ztratili při existenci polysémantické pravdy. Protože jsme ale na začátku, potřebujeme jen jednu pravdu. Jinými slovy, chorvatským spisovatelům bylo řečeno, aby zapomněli na odstíny šedi.“
Situace se vyvinula, že „bosorky z Ria“ nezůstaly osamocené. Když v roce 2017 vznikla Deklarace společného jazyka Bosňanů, Černohorců, Chorvarů a Srbů, kterou tehdy podepsalo více než dvě stě intelektuálů, Dubravka Ugrešićová se ihned připojila. Sice raději zvolila emigraci, psala anglicky, svobodně holdovala oblíbené ruské literatuře, neboť byla vystudovanou rusistkou a přesto, že s úspěchem vycházela její díla v cizině a získala za ně řadu ocenění, tak je navíc přepisovala do rodné chorvatštiny. Byla a je ve světě uznávanou spisovatelkou, překládanou do mnoha jazyků, dokonce jak se píše s pretendenci na Nobelovu cenu.
Dovětek: Před měsícem jsem četl Ugrešovićové nejnovější knihu „Lisica“ (Liška), říkal jsem si: „Zajímavé, dobré“. Nevěnoval jsem předtím pozornost politické a jiné aktivitě spisovatelky. Nyní si určitě přečtu i její politické eseje.