Kosovská osvobozenecká armáda - UÇK (Ushtria Çlirimtare e Kosovës) nejprve vznikla jako Národní hnutí Kosova - LPK (Lëvizja Popullore e Kosovës), což byla politická organizace nacionalistického typu vycházející z tradic ještě 19. století. Organizace byla financována ze zahraniční diaspory emigrantů z bývalé Jugoslávie v Německu a zejména Švýcarsku.

Vznikla začátkem osmdesátých let a zasazovala se, aby autonomie se stala sedmou republikou Jugoslávie. Známé jsou nepokoje v Kosovu v roce 1981. Z toho vznikla silná organizace ve Švýcarsku marxisticko-leninského typu sympatizující s albánským režimem Envera Hodži a tíhnoucí ke spojení s Albánií. Organizace v Kosovu měla zprvu jiný charakter, zde byl ideologickým předákem intelektuál spisovatel Ibrahim Rugova, který byl pro mírné řešení a nenásilný odpor vůči Srbsku. Tento směr byl později seznán jako neúspěšný a zvítězila koncepce násilného odporu.
Tato historie se u soudu v Haagu neprobírala a pouze je zde uvedena pro pochopení procesu formování UÇK, s čímž vystoupila obžaloba v Haagu v procesu proti hlavním jejím velitelům, které viní z válečných zločinů. UÇK podle obžaloby začala nejprve s útoky na srbskou policii a v operativním štábu byli všichni čtyři obvinění – Hashim Thaçi, Kadri Veselji, Jakup Krasnići a Redžep Seljimi. Již v roce 1997 za pomocí zbraní dovezených ze zahraničí podnikli dvanáct raketových útoků na policejní stanice. To mělo za následek kosovskými Albánci mnohokrát opakovanou historii o útoku srbské policie a vyvraždění rodiny dnes národního hrdiny Adema Jašariho mezi 5. až 7. březnem roku 1998. Akce vyvolala protiakci mobilizaci tisíců Albánců, kteří se přidali k UÇK. Tehdy vzniklo sedm operačních zón, kterým veleli různí vůdci UÇK, později známí jako významní kosovští politici jako například Sulejman Selimi (byl velvyslanec v Albánii) nebo Ramush Haradinaj (byl premiérem).
U soudu také zaznělo, že UÇK využila bombardování NATO na jaře v roce 1999 k započetí operace „Střela“, což znamenalo vytvoření koridoru pro dodávku zbraní z Albánie.
Velká část z řeči obžaloby se týkala zneužívání postavení vedení UÇK. Jako hlavní velitelé byli označeni jmenovaní čtyři obžalovaní. Podle žaloby čtveřice si byla vědoma páchání zločinů UÇK a neudělala nic proti tomu. Zaznělo, že hlavně jim šlo o moc a vládnutí. Pouze projevovali určitou pokoru ve své politice, když ze zahraničí přišla upozornění, ale stále se drželi svého cíle – moci. „Terčem jejich útoku se stal, kdokoli, kdo se postavil do cesty UÇK. Obžalovaní zneužívali své pravomoci ke svým zločineckým cílům. Redžep Seljimi otevřeně mluvil o útocích na okupanty a zrádce. Nemáme slitování psalo se v dokumentech UÇK,“ četl žalobce ze svého spisu. Ve spisech stojí, že vůdci UÇK mají na svědomí stovky únosů a přes stovku zabití, a to většinou kosovských Albánců. Soudci podtrhli skutečnost, že obžalovaní neměli slitování ani s příslušníky vlastního národa. Dokonce UÇK využila i vyhlášení demilitarizace po dohodě NATO a SRJ, a přesto prováděla nadále násilné policejní akce.