Podle italských zdrojů existovala Sovětská republika Černá Hora ve dnech 5. 11. až 12. 11. 1921 a za její existencí stojí černohorský revolucionář a spolubojovník V. I. Lenina lékař Vukašin Marković (společně na snímku označen šipkou). Po pokusu o ustanovení sovětské republiky musel tento revolucionář uprchnout do hor u Podgorici mezi své Piperi. Jde o název místních obyvatel v zetské kotlině (Piperske stijene) a okolních horách, které mimo jiné zkoumal zakladatel české balkanologie Konstantin Jireček.

Vukašin Marković pocházel z chudé rodiny, matka brzo zemřela a v roce 1892 odešel na studia do Ruska, kde nejprve studoval v Donském bohosloví. Později v Charkově v roce 1912 diplomoval na fakultě všeobecného lékařství. V Novočerkasku se seznámil s mladou šarmantní Francouzkou Jeanne Labourbeovou, která se stala jeho manželkou. Jako student se stal vůdcem studentů bolševiků a v revoluci 1905 se účastnil bojů na barikádách. „Ochranka“ - ruská tajná policie si na něj vedla svůj spis. Lev Trockij a Lenin byli jeho úzkými spolupracovníky. Často se dostával do carského vězení a vyhnanství. V době Balkánských válek a za první světové války byl na frontách vojenským lékařem.

Před Velkou říjnou revolucí se v Rusku nacházelo kolem dvou set tisíc Jihoslovanů a přes třicet tisíc se jich nacházelo v řadách Rudé armády. V Občanské válce vytvořili přes dvacet vojenských oddílů a více než sto Jihoslovanů bylo vyznamenáno Medailí rudého praporu za účast v revoluci. Podle písně a hesla „V pjerjod tavarišči, v nogu“ dostal Vukašin Marković od Lenina nařízení, aby v nejužším velení se účastnil operace na osvobození Kremlu. Začátkem roku 1918 se stává komisařem bataliónu, dále velitelem a na frontě v bojích proti „Bílým“ to dotáhl na komisaře brigády. Zároveň v Moskvě zakládá Jugoslávskou komunistickou stranu. Byl příkladným revolucionářem: nepil, nekouřil, nehrál karty, neholdoval ani kávě. „Pochybil“ pouze v tom, že v Omsku roku 1918 přijal do Jugoslávské komunistické strany rakouského zajatce Josipa Broze známého později jako Tita.

Zatímco Vukašin Marković je odvelen na východní frontu, jeho manželku Jeanne Labourbeovou potkává tragický osud, když jako učitelka francouzštiny byla poslána v roce 1919 do Oděsy, aby přemluvila francouzské námořníky, aby neintervenovali proti povstání ruských námořníků v Černém moři. Francouzští námořníci ji zabili, když její tělo rozkouskovali svými bajonety. Jeanne Labourbeová byla známou francouzskou revolucionářkou a znala se s Naděždou Krupskou a Leninem. Na starém hřbitově v Oděse hned u vchodu vpravo je hrob s černým obeliskem statečné Francouzky, o které Lenin prohlásil, že se stala „symbolem proletářského internacionalismu“.

V roce 1920 byl Vukašin Marković pověřen konsolidovat Jugoslávskou komunistickou stranu a odjíždí do Bělehradu, kde je zatčen, vězněn a poslán do Černé Hory. Zde je prohlášen za povstalce a jeho rodině je zkonfiskován veškerý majetek. Marković neviděl jiného východiska a se skupinou asi třiceti mladíků organizoval povstání v duchu ruské revoluce pro vládu dělníků a rolníků a za národní osvobození Černohorců. Povstání začalo v září 1921 a skončilo až v roce 1924. V květnu 1922 bělehradský deník Politika píše o lékaři, který organizuje v Černé Hoře povstání. V lednu 1924 umírá vůdce Říjnové revoluce Lenin. Zatím Vukašina Markoviće a jeho skupinu povstalců pronásleduje policie a armáda a povstalecká skupina je stále menší a menší. Lékař vidí, že jeho boj je marný a v březnu roku 1924 se policii vzdá. Z vězení však v dubnu ještě téhož roku uprchne, skončí pro změnu ve vězení ve Vídni, ze kterého je na protest mezinárodní organizace vedené francouzským spisovatelem Henri Barbussem propuštěn a vyhnán do Moskvy. Po rehabilitačním pobytu na Krymu je Vukašin Marković poslán do Číny jako hlavní bolševický komisař s úkolem, aby zde podněcoval revoluční myšlenky.

Když začaly stalinské čistky ozval se Vukašin Marković a posílal Stalinovy kritické dopisy, aby „aspoň diktátorovi obrousil uši“. Agenti NKDV 5. května 1937 Markoviće zatýkají. Při jednom z výslechů, kdy na něj tlačí, aby přiznal, že je imperialistickým špionem v Kominterně vezme popelník a omlátí jej agentovi o hlavu. Byl prohlášen za blázna a skončil ve věznici Ljubljanka, odkud byl v prosinci 1937 převezen do pracovního tábora Solikamsk na Urale. V roce 1941 před německým útokem na SSSR se spisovatel Radul Marković Stijenský dozvídá, že jeho strýc Marković má být zabit, neboť v pracovním táboře organizuje každodenní protesty. O smrti černohorského lékaře – revolucionáře předchůdce Che Guevary existuje mnoho verzí. Jediná pravda je, že zemřel mimo Černou Horu. Také pravda je, že v jeho rodné zemi si málokdo na něj vzpomene. Jen deset let se po něm v hlavním městě Podgorici jmenovala nemocnice. Nyní se tak nejmenuje a před vchodem zbyla jen jeho busta a jedna ulice nese jeho jméno.