11. listopadu 1918 ve vlaku u severofrancouzského města Compiègne v 11 hodin podepsal francouzský maršál Ferdinand Foch a německý zástupce Matthias Erzberger příměří mezi Spojenci a Německem. Tím byly ukončeny boje první světové války. Vítězství zaplatilo Srbsko draze. Přišlo o třetinu svého tehdejšího obyvatelstva a z více jak milionu zemřelých v bojích padlo 402 435 srbských vojáků. V boji o Bělehrad proběhlo během několika měsíců 112 bitev.
Osud rozhodl, že se v bitvě o Bělehrad proti sobě postavili přátelé z mladí. V čele 3. srbské armády stál Paulus Eugen Sturm (Pavle Jurišić Šturm), byl lužickým Srbem, který se dal na pravoslaví a obě jeho manželky byly Srbky (první zemřela). Proti němu stál přítel a spolubojovník z francouzsko – pruské války generál Anton Ludwig von Mackensen. Německý generál ve své řeči před bitvou o Bělehrad před vojáky prohlásil: „Srbové jsou národem, který má rád svobodu a který bojuje a je ochoten se obětovat do posledního muže. Dejte si pozor na tento malý národ, který neoslňuje sláva ani úspěchy německé armády.“
BITVA O BĚLEHRAD
Rozhodně se nejednalo o Haškovu švejskovskou představu boje. V noci z 28. na 29. července 1914 padlo na Bělehrad kolem třiceti tisíc granátů. Nepřátelská armáda útočila ze Zemunu, Bežanijske kose, Borča a především z lodě Bodrog zakotvené v ústí řeky Sávy a Dunaje. První granát padl na známou kavárnu „Grčka kraljica“ (Řecká královna) v Knez Mihajlovoj ulici. Město se ocitlo v plamenech a části dolního města podél řek Čukarica, Dorčol, Savamala, Makiš nebo Ada Ciganlija nebyly od dýmu vůbec vidět. Zejména největší lidské ztráty byly na nádraží a v již popsaných čtvrtích. Svědci vypověděli, že v této části města nezbylo nic než rozbořené zdi a kočky. Boje trvaly několik měsíců. Generál Ferdinand von Goglia vyslal 9. září 1914 pod Bělehradskou pevnost své vyjednávače se vzkazem srbské armádě, aby se do šesti hodin večer vzdala. Na znamení kapitulace měli Srbové spustit srbskou vlajku a vyvěsit bílou. Odpovědí bylo, že Srbové vyvěsili navíc ještě dvě srbské vlajky a tak nad pevností zavlály vlajky tři. Boje trvaly další měsíce až do 30. listopadu, kdy vrchní štáb rozhodl, aby generál Živković se s vojskem stáhl. Když poprvé 2. prosince vešli první rakousko – uherští vojáci do Bělehradu, zbylo zde něco méně než dvacet tisíc obyvatel. Bělehrad byl osvobozen 1. listopadu 1918, a to První srbskou armádou pod vedení Petra Bojoviće. Německý generál von Mackensen si vážil srbských bojovníků a nechal jim postavit pomník s křížem, který se nachází na vojenském hřbitově na Banově brdu – Košutnjak v ulici kneza Višeslava. Na pomníku je německy a srbsky napsáno: „Zde odpočívají srbští hrdinové“. Generál dal také nařízení, aby třicet šest srbských vojáků, jeden britský a francouzský voják byli společně v Bělehradě pohřbeni s 2 600 německými vojáky. Když v roce 1916 si německý císař Vilém II. přijel prohlédnou poražený Bělehrad, měl prohlásit: „Škoda, že malý srbský národ nebyl mým spojencem.“ Jestliže jsme v začátku připomněli Haška a Švejka, tak jednou humornou částí celé tragedie je výprava srbských vojáků v přestrojení, když se dozvěděli, že do oblasti za Dunajem měla dorazit poměrně velká zásilka alkoholu.
RAMONDA NATHALIAE
Evropané 11. listopadu na den podepsání příměří v roce 1918 nosí jako vzpomínku na první světovou válku květ máku. Srbové jako připomínku velkých ztrát Srbska a jeho znovuzrození nosí v klopě květ Ramonda nathaliae, která symbolizuje ztráty životů a znovuzrození Srbska. Jde o květinu rostoucí na jihu Balkánu, která jako jedna z mála přečkala dobu ledovou a jako třetihorní relikt se dochovala až do dnešních dnů. Květina, která dokáže v balkánských skalách přečkat i velká sucha, dostala název na počest královny Natalie Obrenovićové (1859–1941), manželky srbského krále Milana Obrenoviće.
Nad vzpomínkovou květinou je zelenočerná páska symbolizující albánskou medaili za zásluhy. Páska představuje takzvanou „srbskou Golgotu“, to je přechod ustupující srbské armády přes Albánii. Jestliže byla řeč o čtyřech stech tisících padlých srbských vojácích, tak při přechodu přes Albánii jich v mrazivém počasí a sněhu zahynulo více jak polovina – 243 tisíc. Od konce listopadu 1915 až do léta 1916 se srbští vojáci snažili dostat k moři do bezpečí na řecký ostrov Korfu. Na ostrov dorazila již jen menšina 152 tisíc vojáků a několik tisíc srbských civilistů.