Média zemí bývalé Jugoslávie se zaujetím píší o Sametové revoluci a to většinou s popisem jejího průběhu. Najdou se také články zabývající se analýzou problémů konce osmdesátých let a začátku devadesátých ve vztahu k bývalé Jugoslávii.

Například chorvatská média, konkrétně Večernji list píše: „Často se mluví o tom, že u nás by vše dopadlo jinak, kdybychom měli Havla. Proč se Jugoslávie nemohla jako Československo rozpojit, proč jsme museli válčit.“ Stejný list i článek si odpovídá: „Titův režim neřešil problémy mezi Srby a Chorvaty, které vznikaly již za doby Rakouska – Uherska a rozhořely se vznikem společného státu v roce 1918. Vedlo to ke krvavému konfliktu v druhé světové válce, aby vše zamrzlo po Titově vítězství ve válce a pod rouškou slovního spojení – bratrství a jednota (bratstvo i jedinstvo).”

Podobná úvaha byla v Chorvatsku napsána v souvislosti s úmrtím Václava Havla. Jeho úmrtí bylo spojováno s výročím úmrtí chorvatského intelektuála, spisovatele a liberálního politika Vlade Gotovca. V Chorvatsku se vede paralela Havla a Gotovace a vedou se úvahy toho druhu, že kdyby byl u moci Gotovac místo Tudjmana, nedošlo by ke střetu se Srby. Odpověď přichází opět v deníku Večernji list, kde autor komentáře na toto téma píše: „Politika je naprosto něčím jiným než moc morálních zásad a účinek podle kantovského kategorického imperativu. V tom Gotovac neměl šanci… byl demokrat a morální vertikála, ale neměl politický talent.“

Jsou to věčné „kdyby“, které nám naznačují, že Československo mělo štěstí, že byl Havel dobrým dramatikem ale i dobrým politickým stratégem. To si myslíme, autor komentáře ve Večernjem listu má ale jiné mínění: „Teze o tom, že by se Jugoslávie mohla v klidu rozdělit jako Československo bere za své s mýtem ´božského národa´. Bylo to Miloševićovo přání, aby se Jugoslávie změnila pod vedením velkosrbské hegemonie. S Miloševićem by se nedomluvil ani Gotovac ani Havel.“

Podobná debata jako v Chorvatsku se vede v Srbsku ale možná s větším důrazem na nacionální téma – viz debata srbské rozhlasové a televizní stanice B92, kdy za důvod válek je prohlášena změna hesla „bratstvo i jedinstvo“ za pouhé jediné slovo „soudržnost“. To se ukovalo již v letech 1984 až 1986, kdy soudržnost byla míněna jako nacionální obrana zejména u Chorvatů, Srbů nebo Slovinců. Jeden z diskutérů se ptá: „Proč Češi nebo Slováci neměli Miloševiće a Tudjmana?“ Odpověď si diskutující dává sám: „U nás existoval nacionalismus jako závažná alternativa komunismu a socialismu. V momentě rozpadu Jugoslávie byl nacionalismus na vzestupu, ale stále nedominoval. Nacionalismus byl dovytvořen a zpolitizován. Přitom není pravidlem, že by se v Jugoslávii myslelo jen na to, jak jeden druhého nenávidí. Zejména mezi etniky nepanovala nenávist. Nebyla to láska na život a na smrt, ale nebyla to také nenávist. Byli jsme si lhostejní a to je normální stav.“

„GIVE PEACE A CHANCE“

Jiný text v podání srbsko - chorvatského autora najdeme v časopise „Politička misao“. Je to analýza od Dejana Joviće, který je politologem zabývající se problematikou rozpadu Jugoslávie, studoval na London School of Economics a nyní působí na Záhřebské univerzitě. Jović ve své analýze píše: „Stále i v současnosti trpíme důsledky toho, že se u nás rok 1989 neodehrál. Místo toho jsme prožili rok 1991 a to obráceně - opačně.“ Zde politolog naráží na závažnou historickou křižovatku bývalé Jugoslávie, kdy se 9. března 1991 v Bělehradě zformovala skupina odpůrců vedení státu. Došlo k prvnímu velkému veřejnému protestu proti tehdejšímu vůdci Socialistické strany Slobodanu Miloševićovi. Na Náměstí Republiky se z terasy Národního divadla, jehož budova byla zcela obklopena davy lidí, pokoušeli lídři opozice promluvit. Policie shromáždění rozehnala vodními děly a v ulicích hlavního města Bělehradu se objevily tanky. Zásah si vyžádal oběti, na každé straně jednu. Demonstrace se účastnilo až padesát tisíc lidí a někteří protestující pokračovali v pochodu ulicemi města za zpěvu Lenovovy protiválečné písně z šedesátých let Give Peace A Chance: „All we are saying is give peace a chance“. Jako odpověď na přítomnost tanků v centru Bělehradu vyšli 10. března 1991 studenti do ulic. Na Brankově mostu na ně čekaly policejní oddíly, které nasadily slzný plyn a zmlátily několik lidí. Režim reagoval 11. března 1991 shromážděním na Ušći, konaným pod názvem „Za obranu republiky, ústavnost, svobodu a demokracii“. Dav příznivců Miloševiće skandoval „Slobo, slobodo“ nebo „Ne damo Kosovo“. Promítneme-li události v roce 1991 v našem srovnávání, byla to „studentská revoluce“ s opačným koncem a nikoli tedy sametová.

K tomu Dejan Jović píše: „Rok 1991 se prodloužil na celé desetiletí a ještě větší problém je v tom, že se nám to stále vrací. Hrozí nám stále nové války a nový extrémismus. Válka jakoby nezůstala minulostí.“ K vysvětlení Jović dodává: „Rok 1989 se stal pro Střední a Východní Evropu rokem vítězství liberalismu, zatímco v bývalé Jugoslávie se stal vítězstvím konzervativismu nad alternativou.“