Dne 1. prosince zemřel novinář a publicista, bývalý disident, politický vězeň a signatář Charty 77 Petr Uhl.

Osobně jsem ho několikrát potkal a mluvil s ním, když byl ředitelem ČTK. Mám na něj dobré vzpomínky od kuriózní hlášky, že pod jeho okny stojí „šestitrojkový uzávěr“, což byl osobní automobil T603 s „tajnými“ uvnitř až po nabídku dopisovatele tiskové kanceláře v Bělehradě.
Na předsednictvu vlády jsme se o pár let minuli, což je škoda. Zde pracoval v letech 1998–2001 jako zmocněnec vlády pro lidská práva a zároveň předsedou Rady pro národnosti. Z té doby stojí za zmínku vzpomínka, kdy se Petr Uhl zastal chorvatské menšiny na Moravě. Omlouval se v Jevišovce za jejich poválečný odsun.
Vzpomínal na něj Josef Šalamún, který byl na dva roky uvězněn za svůj aktivní boj za práva moravských Chorvatů: „Jo. Omluvil se, sám byl taky zavřený od komunistů. Ten se nemusel omlouvat. Komunisti by se měli omluvit a ne on.“
Po druhé světové válce došlo k nucenému vystěhování československých občanů chorvatské národnosti ze tří obcí jihomoravského pohraničí a jejich rozptýlení mezi obyvatelstvo Moravy.
Zde je vyjádření Petra Uhla k celému problému, které je uvedeno v knize rozhovorů Zdenko Pavelky „Petr Uhl: Dělal jsem, co jsem považoval za správné“.

Částečná vládní rehabilitace chorvatské menšiny na jižní Moravě se mi povedla jenom proto, že zcela náhodou o rozptýlení chorvatského obyvatelstva ze tří vesnic na jižní Moravě --- byly to Jevišovka (Frélichov), Dobré Pole a Nový Přerov --- po celé Moravě rozhodl Moravskoslezský zemský národní výbor až 11. června 1948, tedy po únoru, i když se perzekuce a konfiskace majetku --- o tu šlo především --- připravovala a reálně i uskutečňovala už od května 1945. Chorvati se stali podezřelí z "němčení" a trochu později ze sympatií k démonizovanému Titovi.
Kritériem pro perzekuci bylo oficiálně to, jak se která rodina za nacistické okupace hlásila k německému jazyku, k německé národnosti a do jaké školy chodily děti.
Několik chorvatských rodin, v nichž žili lidé, kteří se "provinili proti českému národu", bylo po květnu 1945 vyhnáno do Rakouska. Chorvatů byly v těchto třech vsích jen necelé dva tisíce a za první Československé republiky byli násilně počešťováni, po nacistickém záboru v roce 1938 zase poněmčováni.
Většinou byli rovnou trojjazyční, život je naučil.
O počešťování jsem musel při "rehabilitaci" Chorvatů mlčet. Mlčelo se i o chorvatském nacionalismu, tentokráte kvůli sponzorským a zároveň protijugoslávským Chorvatům z Rakouska a Maďarska a také kvůli stále ještě dost tudjmanovskému Chorvatsku, jehož velvyslanectví se na slavnostním aktu na jevišovském hřbitově podílelo.
Mnoho se toho kritizovat nesmělo, o zločinech a chybách minulosti se tu musí tradičně mlčet. A kvůli mé konzervativní vládě se už vůbec nesmělo mluvit o poměrech první republiky. Nemáme to s tím národovectvím v naší části Evropy vůbec lehké.
Jménem vlády jsem ale na tom hřbitově veřejně vyjádřil nejen politování nad osudem Chorvatů, ale i názor, že za takové akty ze strany státu by se měla vláda jeho právního nástupce omluvit. Zeman mi pak na schůzi vlády ostře vytkl, že se nemůžu za vládu omlouvat.