Jedno oslavované 65. výročí nedávno v listopadu proběhlo a týkalo se proslulého bělehradského avantgardního divadla Atelje 212. Druhé výročí bylo vzpomínkou na deset let od úmrtí dramatika a prezidenta Václava Havla. Jen zasvěcené osoby do divadelnictví nebo balkanistiky vědí, že Václav Havel a bělehradské divadlo mají mnohé společné.

V únoru roku 1981 Atelje 212 hrálo Havlovy hry Audience a Vernisáž v podání tehdy slavných srbských herců Bory Todoroviće (Sládek) a Petera Kralje (Vaněk). Bělehradské divadlo bylo prvním ve východním bloku, které Havlovy hry představilo. Tehdy velvyslanectví Československa v Bělehradě podalo oficiální protest, ale to nezabránilo dalšímu provozování Havlových jednoaktovek, které měly u publika úspěch.
Zásluhu na tehdejší inscenaci a pozdější Havlovy další hry „Zahradní slavnost“ v témže divadle měl režisér Ljubomir Draškić přezdívaný Muci. Právě on měl zřejmě jako jeden z prvních Havlovi za zlé obrat zády k Srbsku. Tehdy uvedl: „Asi deset let po premiéře (1991?) mě Havel jako prezident pozval k sobě, abychom se seznámili. Nebyl jsem žádnou osobností, a přesto jsem Havlovi vyjádřil politování, že nám do divadla neposlal žádný dopis, ve kterém by poděkoval za naši odvahu hry inscenovat. Jakoby kamarádsky pronesl: Musím vynadat svým mladým poradcům, že mě na to neupozornili.“ Podle některých svědků se Draškić ozval ještě jednou a to po bombardování Srbska v roce 1999, kdy měl napsat Havlovi otevřený dopis, že Srbsko a Srbové mu jako disidentovi pomáhali a on na ně zapomněl.
Podobně ze stejného divadla se ozval spisovatel a dramatik Jovan Ćirilov: „Když jsem se s Havlem setkal, zeptal jsem se, zda dostával programy našeho divadla . Vyhýbavě odpověděl, že zřejmě ředitel věznice byl milovníkem divadla a nechal si programy pro sebe. Ať to bylo jakkoli, nemohu mu prominout schvalování bombardování, ať byl u moci jakýkoli režim. Dodnes mu to nemohu zapomenout.“
Dřívější ředitel divadla Atelje 212 Kokan Mladenović má Havlovi bombardování také za zlé. Upozorňuje na dřívější Havlovy postoje a chování: „Slávě, výjimečnosti mezi disidenty a postavení prince mezi dramatiky může Havel vděčit právě našemu divadlu. Hráli jsme jeho hry i přes protesty z Československa a SSSR… Přesto Vašek, když jsme to nejvíce potřebovali a když nám bylo nejhůře, nám nevrátil svůj dluh. Neprojevil soucit ani vůči našemu divadlu ani vůči Srbsku.“
Jak mnohokrát bylo napsáno v Srbsku neexistuje jednotný postoj, což vyvolávají dramatické okolnosti v jeho novější historii. Proto také najdeme obhájce Václava Havla. Ti ho brání i přes jeho známé úsloví o „humanitárním bombardování“. Svůj názor později český prezident vysvětloval tak, že „lidské právo stojí nad právem státu.“ Zřejmě stejně to chápe srbská dramaturgyně a scénáristka Jelica Zupancová, když na obhajobu Havla píše: „Ještě horší a strašlivější než bombardování je fakt, že jsme se účastnili a vyvolali válku v bývalé Jugoslávii. Smutné je, že ani později nikdo z demokratických vlád v parlamentu tuto chybu nepřiznal.“ K tomu dodává: „Četli jsme Havla, hrál se v našich divadlech a nerozuměli jsme mu. Proč?“ K tomu dodává: „Odpověď napoví, proč po desetiletí po tolika krizích a válkách se vytratily všechny humanistické ideje.“
Aby to nebylo jednoduché, připomeňme, že stejný názor na oprávněnost bombardování Srbska jako Václav Havel měl tehdy také americký filosof Michael Walzer. Přesto v červnu roku 2010 obdržel čestný doktorát Bělehradské univerzity. Walzer se zabývá ve svých studiích otázkou morálních aspektů ve válce a válečných zločinech.
Nakonec dodejme, že u nás z vysokých představitelů byl proti bombardování Srbska tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný a později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova.