Po mnoha letech, kdy již vše dávno upadlo v zapomnění přišla srbská a bosenská média znovu s prazvláštním příběhem, kterému se nechce uvěřit. Odehrál se koncem osmdesátých let minulého století a jeho zfilmování přineslo debutujícímu srbskému filmaři Vuku Ršumovićovi ocenění na filmovém festivalu v Benátkách.

Nyní se přihlásil Dragan Rolović, vychovatel, který z malého vlčího chlapce chovajícího se jako zvíře, vytvořil člověka.

Bylo jaro roku 1988, když skupina myslivců uprostřed bosenského lesa v trojmezí mezi Bosnou, Černou Horou a Srbskem narazila na vlčí smečku, se kterou se pohybovalo po nohou i po rukou také dítě – chlapec. Vylo a vrčelo. Myslivci postříleli vlky, chlapce s dlouhými plavými vlasy poškrábaného s modřinami a vyhladovělého naložili se zastřelenými vlky na náklaďák a odvezli do civilizace.

Chlapci neznámé identity, který neuměl mluvit, dali jméno Haris a příjmení Pućurica a předali ho do výchovného ústavu do Bělehradu k resocializaci.

Úkol věnovat se vlčímu člověku Harisovi připadlo pětadvacetiletému Draganu Rolovićovi, který zde pracoval teprve rok jako vychovatel, ale měl mezi dětmi a mládeží skládající se z různých zlodějíčků a delikventů úspěch v převýchově. Ještě po pětadvaceti letech si Rolović vše dobře pamatuje: „Když ho k nám přivedli, vyhlížel jakoby pocházel z jiného světa. Byl vysoký a silný, měl světlé vlasy a modré oči. Nepřetržitě mu kapalo z nosu, což bylo způsobeno zánětem dutin, ale jinak lékaři konstatovali, že mu absolutně až nějaké škrábance nic není.“ Podle vzrůstu mu mohlo být deset let, ale Rolović si myslí, že byl o tři roky starší.

„Nejprve jsme se dorozumívali gestikulací a odpovídal jakýmsi štěkotem. Stejně jsem měl ale dojem, že všemu mi rozumí,“ vypovídá vychovatel a pokračuje: „Velmi málo se pohyboval, hlavně seděl nebo byl na bobku, ruce svíral koleny a jen se kolem rozhlížel. Když chodil, padal. Mysleli jsme, že jde o poruchu rovnováhy, ale byla to banalita. Neuměl chodit v botách.“

Z počátku nespal a bděl. Odmítal spát v posteli, raději ležel na stole a někdy ho našli ležet na podlaze pod stolem.

Dragan Rolović vzpomíná: „Jedl jen z podlahy a talíř svíral oběma rukama, jakoby si ho hlídal. V prvních měsících odmítal vařené jídlo a děti nám prozradili, že vytahoval kosti a syrové maso z popelnice. Byl problém ho naučit hygieně, neboť nechápal, k čemu je umyvadlo nebo jak se vykoupat a ostříhat nehty. Později si na vše přivykl a kartáček na zuby považoval za cosi velmi cenného...“

Vychovatel si neuměl vysvětli, jak se dal dohromady s nejsilnějším a nejproblematičtějším chovancem ústavu Žikou. Pod jeho ochranou se Haris naučil ustlat postel, používat smeták, lopatku a jak se má vůbec chovat.

„Stejně jako u vlků, stal se oblíbeným i u lidí,“ poznamenává Rolović.

Jednou se stalo, že na dvůr zařízení vběhl rotvajler a děti se rozutekly. Haris se sedl na bobek a rotvajler k němu přiběhl. Všichni ztuhli, co se bude dít. Těžko říci, zda mu Haris něco pošeptal, ale výsledek byl ten, že se pes naprosto zklidnil a odvedli ho pryč.

„Zatímco na lidi si Haris zvykl, tak problémy mu zůstali s přístroji a zařízeními. Když jsme zapnuli televizi, strašně se vylekal a dalo nám práci ho za nohy vytáhnou z pod postele. Měl v oblibě kuličky, se kterými si hrál, ale dělala mu problém koordinace. Jednou mu kulička spadla do záchoda a on kvůli tomu rozbil mísu. Vůbec mu to nedalo práci. Asi rok trvalo a naučil se chodit v botách, navštěvoval školu, naučil se číst a psát. Zvládal základní početní úkony,“ vzpomíná bývalý vychovatel.

Rychlost postupu ve výuce zůstala záhadou. Zdálo se, že musel být zpočátku svého života v kontaktu s lidmi. „Nikdy nám ale nic neřekl o svém raném dětství, o tom jak se dostal do lesa. O rodičích říkal, že si na ně nepamatuje. Nikdy jsme se nedozvěděli, odkud pochází a jak vyrůstal. Dokonce si nevzpomněl ani, jak se k nám do ústavu dostal. Měl velice krátkou paměť,“ říká Rolović a dodává, že Haris, přestože měl již velkou slovní zásobu, moc nemluvil.

V roce 1992 se rozhořela válka a děti z ústavu byly rozděleny po různých republikách. „Bylo to velice těžké loučení, jak pro Harise pro děti, tak pro nás, neboť jejich výchova nás stála spoustu energie a emocí. Zejména to platilo pro Harise. Sklonil hlavu na mé rameno a dožadoval se, abych hladil, ostatně jako každé dítě. Když odešel, plakali jsme,“ vzpomíná si na smutné chvíle bývalý vychovatel a říká, že bohužel byla jiná doba, kdy podobné věci šly stranou. Haris odešel do nenávratna. Děti, tvrdí, že ho viděli odejít do lesa oblečeného do zelené snad vojenské uniformy. Voda se za ním uzavřela. Děti tvrdí, že zahynul zbloudilou střelou. „Jediný, kdo o něm mohl víc vědět, byl jeho kamarád Žika z ústavu. Ten prý také zmizel v lese neznámo kam. Když si vychovatel Rolović vše dá dohromady, tvrdí, že Haris musel zemřít ještě neplnoletý. Nikdo jej během jeho života nesháněl ani on nikoho nehledal. Byl dítě nikoho. Snad jen vlci z lesa ho mohli postrádat.