Tímto titulkem je nazván rozhovor v magazínu „Odbrana“ se známým srbským filmovým režisérem, ve kterém odkrývá nad čím dnes přemýšlí a o čem uvažuje. Mnozí si mohli již dříve všimnout zvláštnosti Kusturicova přemýšlení, ve kterém hledá cestu nejen pro sebe ale i pro srbský národ. V rozhovoru tomu není jinak a tento Srb nás nutí přemýšlet o správnosti také naší vlastní cesty.

Hned v začátku nás nenechává na pochybách proti čemu stojí a bojuje: „Pod značkou ´nového komunismu´ se světem šíří nová ideologie, která není nic jiného než okleštěný marxismus. Tento komunismus je neuskutečnitelný stejně jako byla neuskutečnitelná jeho předchozí první verze.“ Podle Kusturici tuto kvazi-revoluce šíří špička deseti světových miliardářů, kteří mají pod palcem média a žijí ve fiktivním světě, kterému umožňují stát se důležitějším něž svět reálný. „Pod značkou ´boje za záchranu životního prostředí´ nám servírují umělou stravu. Ve skutečnosti jde o nabídku jednodušší cesty k hromadění bohatství,“ říká srbský režisér.

V té souvislosti má obavu o malý stát Srbsko, o jeho sociální podobu, která je napadána a je nutné proto se vrátit k srbskému archetypu, ve kterém má národ svoji skutečnou duchovní sílu. Podle Kusturici ale bohužel dochází k tomu, že srbská kultura je stále více a více ovlivňována Západem. I u nás dobře známý Srb tvrdí: „Ztrácíme vlastní imunitu, když se vyčerpáváme v napodobování a imitacích. Naše televize, filmy a seriály nejsou založeny na naší tradici, ale přistupují na hollywoodská schémata, která stejně již neplatí, rozpadla se a nemají svou prapůvodnost.“ Kusturica tvrdí, že v době vrcholné dominance ideologie a ideologického chápání světa máme velice malou šanci se před tím uchránit. Vidí jedinou možnost: „Nalézt vlastní kořeny, ze kterých můžeme vytvořit náš autentický obraz světa, Zatím tento obraz nemáme, neboť máme ideologický rám světa, do kterého je zasazen obraz malovaný Západem a jeho vnucení nám se mu úspěšně daří.“ Kusturica myšlenku zakončuje tím, že jen církevní tradice nás může dovést k našim kořenům, ke kterým bychom se měli vrátit.

Na rozhovoru je zajímavá část, kdy mluví o internetu jako zabijáku myšlenek a ideálů: „Člověk v něm nachází fiktivní sféru, ve které nachází odpovědi na svoji zvídavost. Najde zde, co kdo řekl nebo co je směšné. Zatímco, když jsem filmoval, trvalo mi třeba až pět dni, než jsem vytvořil ten správný směšný gag. Teď gag zachytí náhodně jakákoli kamera někde na ulici a rozešle ho do celého světa. Internet je užitečný, ale jeho druhou odvrácenou stranou je ztráta lidského potenciálu a času. Ze zotročeného člověka, dělá internet ještě většího otroka. Dochází pak ke ztrátě ideálů, neboť životu samotnému o sobě není dána šance. Nový člověk je vtěsnán do informací a obrázků a jeho činnost je řízena z jakéhosi vyššího a bohatšího centra.“

Rozhovor se jen okrajově dotknul vnitropolitického tématu, když přišla řeč na takzvané „humanitární bombardování“. Na otázku co Evropa, Balkán a svět získaly agresí vůči Jugoslávii, si Kusturica myslí, že celá tato vojenská akce posloužila především USA. „Američané předvedli, že oni jsou pány v Evropě, což bylo zřejmě důležitější vzkázat Evropanům než nám. Byla to také depeše pro Rusy, že USA můžou v agresi pokračovat ještě dál… Sehrála v tom roli neuvěřitelná víra Američanů v propagandu. Ve své propagandě dokola mluvili o Miloševićovi, stejně jako dnes mluví ještě s větším akcentem o Putinovi a Rusku. To je ale v současnosti dobře vyzbrojené,“ říká Kusturica.

Předtím srbský režisér narazil na problém srbské státnosti a s tím spojenou srbskou identitu. V tom mělo a má podle něj Srbsko smůlu, neboť ani po první ani po druhé světové válce nepoznalo Srbsko své hranice, čímž ztrácí státnost. Tím se také stalo, že již mezi válkami začalo Srbsko ztrácet Kosovo a to „nejvíce za Tita, který bránil Srbům v návratu na své historické území a naopak nechal Albánce se v Kosovu usídlit.“ Souběh všech popsaných historických událostí považuje Kusturica za zásadní pro ztrátu „morálního kapitálu“, který považuje za základ u člověka a národa. „Ten člověk Srb zde nadále existuje a přitom se neidentifikuje se Srbskem a také s tím, co všechno tato země může představovat,“ zakončuje svoji úvahu nad autochtonním kódem Srbska známý srbský režisér.