Slávu pobírá dodnes Grand Hotel Lopud u Dubrovníku jako první betonový hotel v Evropě od slavného srbského architekta studujícího a pracujícího v Československu. Dnes turistické kanceláře zvou turisty k prohlídce chátrajícího hotelu na ostrov Lopud u Dubrovníku, podle kterého má hotel název.

Hotel měl být rekonstruován italskou hotelovou společností Marazzi. Hotel v roce 1936 otevřeli čeští majitelé, ale je to jen jedno spojení autora hotelu s Českem. Jde o vrcholné dílo srbského architekta Nikoly Dobroviće, který v padesátých letech dal vznik modernímu bělehradskému sídlišti Novi Beograd a je autorem budov ministerstva obrany a generálního štábu, které NATO v roce 1999 vybombardovalo. Hotel Lopud při pohledu shora je ve tvaru lodi, doplněn tenisovým kurtem na střeše a z hotelu se hosté dívají na Jadran skrz impozantně vysoké palmy. Nikola Dobrović dostudoval v roce 1923 v Praze architekturu, dále pracoval v ateliéru Bohumila Hübschmanna a Antonína Engela, navrhl stavbu domu na Václavském náměstí známého dnes jako Luxor a stejně tak je jeho dílem studentská kolej v Parléřově ulici v Praze ve Střešovicích. Je autorem pomníku českého básníka a prozaika Viktora Dyka na ostrovu Lopud (poslední foto). Dyk byl na ostrově součástí malé komunity českých intelektuálů, kteří po roce 1918 sem jezdili a vytvořili česko-chorvatskou skupinu, k níž patřil i architekt Nikola Dobrović.
Bohužel tento skvělý architekt nenalezl pochopení v Bělehradě jako měl v Praze nebo Dubrovníku. Jeho projekt Terazijských teras nebyl realizován a dokonce se jím ti, kdo rozhodovali o stavbě Bělehradu směrem k řekám ani nezabývali. Tak se stalo, že až nástupci spojení srbské a české architektury (Jelena Kuzmanovićová a Stanislav Fiala) dali po sto letech nyní ve svém projektu pro českou společnost SEBRE podobu bělehradské nábřežní čtvrtí Dorčol.


Biografie Nikoly Dobroviće

Narodil se roku 1897 v Pécsi, v tehdejším Rakousko-Uhersku. Studoval architekturu v Budapešti až do roku 1915, kdy je přerušila první světová válka. Po jejím skončení studoval v Praze, kde získal úspěšně titul v roce 1923. Do roku 1934 pracoval v československé metropoli jako architekt v ateliéru Bohumila Hübschmanna a Antonína Engela. Od roku 1925 pracoval u architekta Bohumíra Kozáka na výstavbě Masarykovy nemocnice, dnešní Thomayerovy nemocnice v Praze. Poté se vrátil zpět do Jugoslávie a žil v Lapadu u Dubrovníka. Spolupracoval také se skupinou architektů moderního směru, která popularizovala modernismus v architektuře v meziválečné Jugoslávii. V roce 1943 se Dobrović přidal k partyzánskému hnutí. Roku 1945 se stal ředitelem Urbanistického úřadu Srbska, o několik let později řídil i Urbanistický úřad Bělehradu poté, co byl zřízen. Na podzim roku 1948 se stal profesorem urbanistiky na Fakultě architektury Vysoké školy technické v Bělehradě. Stal se čestným členem SANU a JAZU. Zemřel roku 1967 v Bělehradě.