Kauza srbského tenisty „Djokoviće“ jistě vejde nejen do sportovní historie. Důvodem je okolnost, že se v tomto případě ze sportu stala „vyšší“ politika. Zcela jasná byla od počátku snaha australských politiků v rámci takzvané „fair play“ rovných pravidel získat body v předvolebním klání. Stejně Djoković se stal politickým symbolem antivaxerů. Nakonec je i spojencem některých politiků jako britského Nigela Farage, který prohlásil: „Austrálie ztratila veškerý smysl pro liberalismus a proporcionalitu - a veškerý zdravý rozum.“
Novak Djoković se stal také symbolem srbské bojovnosti a nepoddajnosti. Pouze on sám ví, do jaké míry o své vůli se rozhodl jednat tak, jak jednal.
SRBOVÉ JAKO NÁROD
Jednání Djokoviće hodně souvisí se srbskou povahou, nahlížení na ni a na Srby jako národ. Nedávno o Srbech napsal ve švýcarském magazínu Welt Woche novinář Christoph Mörgeli: „Málokterý jiný evropský národ byl v posledních třech desetiletích v západní Evropě tak brutálně kritizován jako Srbsko. Většina názorů na něj po rozpadu Jugoslávie byla negativní… Mnoho Srbů se právem cítí nepochopeno a opuštěno.“
Švýcarský novinář, který se zabývá v článku tvrdou srbskou historií popisuje, jak pro Západ byla srbská strana válečným štváčem a agresorem hned od začátku válek. Srbové nesli vinu, přestože příčinu a následek, oběť a pachatele, je obtížné klinicky rozlišit s ohledem na roky etnické účasti na násilí, sporech a vyhoštění. Na závěr Mörgeli o Srbech píše: „Nejsou o nic méně moderní a otevření než všichni ostatní. A mýty o jejich hrdinské minulosti jsou pro jejich životy asi tak důležité, jako jsou pro nás Švýcary legendy Tell a Rütliho přísaha. Srbové se již dávno proměnili z hrdinů dějin na hrdiny všedního dne.“
RACIONALITA VERSUS MÉNĚCENNOST
Nyní s australskou kauzou Djokoviće, jakoby vše začalo nanovo. Srbové jsou opět pro Západ, jak před válkou popisovaly německé noviny, že jde o: „barbarský, ohavný lid, jako havětí zamořenou tlupu lupičů a recidivistů. Každému, kdo padne do jejich rukou jako vězeň, by byly vypíchnuty oči, navíc by mu byly uříznuty nosy, uši a intimní partie.“
Australské noviny The West Australian mají na titulní straně fotku Novaka a ve zdejším slangu sprostou nadávku Djokovićovi: „Odjebej se pryč, soudruhu!“ Podobně známý britský komentátor Piers Morgan napsal „Novak Djokovič - podvodník, lhář a ikona anti-vaxxerů prohrál.“ Další britský sportovní komentátor Oliver Holt: „Když vidím Djokoviće, nevidím již nejlepšího tenistu, ale nebezpečného blázna.“
Jaká může být reakce Novaka Djokoviće, jaká bude reakce Srbů jako národa? Odpověď je obtížná a nemůže být černobílá a jednoznačná. Generalizovaná odpověď může být odpovědí na článek (Heldenvolk der Serben – Hrdinský národ Srbů) Christopha Mörgeliho o hrdinském srbském národu, kde používá příkladů z celé srbské historie.
Kde se hrdinskost bere? Přitom Srbové jsou z podobného „těsta“ jako Češi. Odpověď se pokusme najít v moderních teoriích sociální psychologie. Chování „odjebaného“ člověka může vyústit ve strategii řešení problémů založené na sebestřednosti, nikoli na orientaci na zdravý rozum. Z toho může nakonec vyplývat bájné hrdinství. Dalo se to poznat na chování Djokoviće. Ten přes rady například Martiny Navrátilové nebo srbského bývalého tenisty Radmila Armenuliće, aby raději odjel domů, řešil situaci bojem s politiky, který nelze vyhrát. Právě od australských politiků to byl od začátku racionální kalkul získat na Djokovićovi politické body. Přiznejme, že se jim to podařilo.
Připodobnění o sebestřednosti a racionální úvaze by se dalo aplikovat na další příklady srbské historie, našla by se jich řada.
Pro Srbsko v dnešní době musí platit, že se musí chovat rovněž s racionálním kalkulem a nespoléhat na jakousi chiméru hrdinskosti. Ta mnohdy bývá jen fenoménem falešné nadřazenosti. Za ní lze ale tušit pocit méněcennosti, kdy člověk dělá vše pro to, aby ji skryl. Švýcar Mörgeli to o Srbech dobře odhadl, že dnes nejsou již hrdiny dějin, ale jen hrdiny pouhých všedních dnů.