Je březen roku 1946 a do Prahy v obrněném vlaku oklikami přes Maďarsko a Slovensko (těžký vlak musel vybírat mosty, které jej unesou) přijíždí velký československý přítel a hrdina vítězství „jugoslávského lidu“ nad fašismem Josip Broz Tito. Mimochodem s ním přijíždí předseda výboru pro kulturní styky Vladislav Rybnikar, ředitel listu Politika. Jeho manželka Jara byla Češka a sestra matky Jiřího Dienstbiera. Další pouto k Čechám v jugoslávské delegaci bylo formální, neboť se jednalo o československého velvyslance v Bělehradě, kterým byl Josef Korbel, otec Madeleiny Albrigtové (tehdy Marie Jany Korbelové).

/Nahoře na snímku srbští politici Vesna Pešić, Vuk Dražković a Zoran Džindžić s Madeleine Albrightovou/

Byla to velká sláva a zároveň oslava československého přátelství. V té době byla Jugoslávie brána po SSSR za největšího přítele Československa. Málo se ví, že československá státní bezpečnost se měla budovat podle centralizovaného jugoslávského vzoru. Státy deklarovaly vůli dále spolupracovat. Důkazem toho byl podpis československo-jugoslávské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci v květnu 1946. Toto přátelství a vztahy záhy skončily, když Československo s dalšími socialistickými státy se po boku SSSR aktivně zapojilo do kampaně proti Titově Jugoslávii.
Historie jakoby se opakovala, když na diplomatickém poli se objevuje z rodiny Korbelů Madelein Albrigtová jako velvyslankyně USA při OSN. Vztahy Československa a České republiky jsou na dobré úrovni a přátelské až do roku 1999, kdy Madelein Albrigtová je za války v bývalé Jugoslávii ministryní zahraničí USA (1997 – 2001). Začíná nejprve tajným jednáním s velitelem Kosovské osvobozenecké armády Hashimem Thaçim, se kterým se sbližuje. Po fiasku Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, a Srbsko mělo být obsazeno vojsky NATO, začalo 24. března 1999 bombardování Kosova a Srbska letectvem států NATO. Tentokrát Česká republika stojí aktivně po boku USA a dalších zemí NATO proti Srbsku. Vztahy obou zemí se dostávají na bod mrazu. Chladné vztahy trvají dodnes s občasnými zdánlivými momenty vylepšeními v roce 2019 a 2021, kdy se prezidenti obou zemí vzájemně navštívili a rovněž se odehrály návštěvy na úrovni premiérů. Velkou vinu na tomto stavu má uznání samostatnosti Kosova českou vládou v roce 2008. Mnozí Srbové mají za zlé Havlovo vyjádření, že „má bombardování výhradně humanitární povahu“. Ať to bylo, jakkoli řečeno, Havlovo vyjádření bylo takto Srby vnímáno, neboť přineslo velké civilní oběti. Také jeho kolegové dramatici mu mají dodnes za zlé, že nedokázal Srbsku v těžké době pomoci.
V tomto celém kontextu je v Srbsku dnes brána i zpráva o smrti Madeleiny Albrigtové. Zatímco v Kosovo bude 25. březen vyhlášen Dnem smutku, tak předseda srbského parlamentu a předseda srbských socialistů Ivica Dačić se poměrně ostře vyjádřil o jejím „věčném prokletí“. „Někoho pozemský trest nepostihne a již dříve jsem předvídal pro některé osoby Trest boží. Doufám, že Bůh jí odpustí všechny zločiny, kterých se dopustila nad Srby a Srbskem,“ prohlásil Ivica Dačić. Zato předseda strany Srbské hnutí obnovy Vuk Dražković, kterému mnozí mají za zlé, že při jednom setkání v Bruselu Albrightové políbil ruku se snaží najít pochopení pro její vztah k Srbsku. Tvrdí, že není pravda, že by Albrightová nenáviděla Srby. „Ve skutečnosti je milovala,“ říká Dražković a pokračuje: „Její láska se přeměnila v rozhořčení pro samozvaného zločince Miloševiće. Také jsem přesvědčený, že Milošević je největší ostudou Srbů. Zloba Albrightové vůči Miloševićovi se promítla jako zloba vůči srbskému národu.“