Byla to malá válka. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století svět procházel „Olověnými léty“ (viz „Years of Lead“) vyznačující se akty terorismu prováděnými levicovými i pravicovými extremistickými hnutími především v Itálii. Chorvatští emigranti zejména potomci Ustašovců nezůstali pozadu.

Vznikla řada organizací na svržení Titova režimu a mezi nejvýznamnější patřil australský HRB (Hrvatsko revolucionarno bratstvo) založený roku 1961 v Sydney. HRB vytvořili Hlavní revoluční stan a členové se rekrutovali z utečenců, kteří prošli utečeneckými tábory v Německu, Rakousku a Itálii. Organizovali širokou členskou základnu i v Evropě, spojují se s dalšími extrémistickými organizacemi. Jejich jednou významnou akcí je vražda jugoslávského velvyslance ve Švédsku Vladimira Roloviće v dubnu roku 1971.
V té době v Chorvatsku dochází k narůstání nacionalismu a vzniku národního hnutí zvaného „Chorvatské jaro“. Chorvaté nebyli spokojení s ekonomickou situací a také část komunistického vedení měla pro nespokojenost porozumění. Patřili mezi ně členové partaje jako Savka Dabčević-Kučarová nebo Miko Tripalo. HRB se chytá příležitosti k organizaci státního převratu. Po 21.sjezdu Komunistické strany Jugoslávie v prosinci 1971, který Tito svolal kvůli nepříznivé nacionální situaci, padlo rozhodnutí skoncovat s nacionalismem. HRB, který byl úzce svázán, jak se dnes ukazuje, s Maticí chorvatskou to vyhodnotil, že chorvatský národ bude ještě více nakloněn podpořit ozbrojený osvobozenecký boj proti jugoslávskému režimu. V té době vznikl také návrh nové chorvatské ústavy. Na jednání ve Strasbourgu dojde k rozhodnutí k organizování tréninku jednotek a shromažďování zbraní. Akce dostala název „Feniks-72“ a jejím cílem je založení ustašského tábora u planiny Vran mezi Dalmácií a Hercegovinou. V červnu devatenáct vycvičených diverzantů z Austrálie, Německa a Rakouska vpadlo do Bosny do okolí Bugojna u hory Raduša (na snímku část teroristů). Dochází zároveň bezpečnostní akci jugoslávských sil, která je nazvána po uvedené hoře „Raduše 72“ a veřejnost se o tom neměla dozvědět. Rozjíždí se „malá válka“. Dlouhou dobu materiály o akci nejsou ze srbské bezpečnostní agentury BIA vůbec dostupné. Jugoslávské orgány si nepřály, aby se lidé dozvěděli o plánech ustašovské akce Feniks, kdy mělo dojít k otravě bělehradské vodárny, explozi záhřebské hlavní trafostanice a stejně o tom, že kriminální podsvětí se muselo stát součástí systému státní bezpečnosti. Vše se dozvídáme později a z pamětí jednotlivých členů Státní bezpečnosti. Jeden z nich generál Marijan Kranjc dokonce ve svých pamětech tvrdí, že skupina teroristů HRBu dokonce již při přechodu z Rakouska do Slovinska narazila zcela náhodou na limuzínu Broze Tita, který se měl vracet z lovu a bez ochranky. Teroristé byli natolik překvapení, že nezareagovali a limuzína zmizela v nedohlednu.
Při svých akcích HRB počítal, jak bylo uvedeno, s podporou, ale té se teroristické skupině nedostávalo a naopak obyvatelé je vždy nahlásili Státní bezpečnosti. Jeden z vůdců skupiny Ambrozije Andrić počítal s tím, že za deset dní se jim podaří vytvořit vlastní „armádu“. K tomu ale nedošlo. A v archivních materiálech čteme: „Obyvatelstvo všech národností na území, kde se bandité nacházeli, prokázali ochotu a aktivně je odkrývali a pomáhali zajistit.“
Přesto se skupina teroristů HRB pustila do boje. Chtěla přerušit komunikační prostředky, přepadávat policejní stanice a likvidovat „prorežimní osoby“. Dále teroristé měli v plánu rozhazovat letáky, pomocí kterých chtěli vysvětlit svoji činnost. Boje začaly 26. června 1972 a k vážnému střetu došlo hned následujícího dne ve vesnici Rumboci, kdy boje trvaly od čtyř odpoledne do osmi večer. Teroristé vyvázli bez obětí, zatímco zlikvidovali osm příslušníků armády a šest jich zranili. Za dobu několikadenních bojů došlo k patnácti konfliktům na různých místech Hercegoviny a počet teroristů se stále tenčil. Skupina byla zlikvidována 21. července v jedné osadě u Omiše. Jiný dokument mluví, že poslední bojovník Mirko Vlasinović byl chycen v obci Zemunik u Zadaru až 28. července. Celkem patnáct teroristů bylo v bojích zabito, čtyři byli zajati. Následně tři byli odsouzeni k trestu smrti a jeden z nich Ludvig Pavlović byl vězněn a v roce 1991 puštěn na svobodu. Zahynul v přestřelce ve válce v Chorvatsku.

VZNIK BALKÁNSKÉ MAFIE
Přesné informace podle autorů zabývajících se touto etapou dějin Jugoslávie jsou problémem vzhledem k záměru je utajovat. Koncem roku 1972 se konal soud a až v dubnu 1973 byly veřejnosti předloženy určité informace. Jugoslávská veřejnost vůbec nevěděla, že se v Bosně odehrává „válka“ s teroristy. Z pomalu unikajících informací se také dnes také veřejnost dozvídá, že policejní a vojenská akce „Raduše 72“ má podíl na vzniku Balkánské mafie,a to největších klanů Škaljarského a Kavačského. S předními klany bývalé Jugoslávie má policie i Interpol co do činění i dnes. Zajímavé je, že na tom mají podíl tehdejší nejvyšší politické špičky a Tito rovněž o tom musel vědět. K teroristické akci „Feniks-72“ na prvním zasedání komise Statní bezpečnosti 30.června 1972 v Sekretariátu Svazového výkonného předsednictva SFRJ u Džemala Bijediće prohlásil vrchní generál armády Nikola Ljubičić: „Naši emigraci jsme naprosto nezodpovědně chápali. Zaspali jsme.“ Reakcí na to bylo, že byli „dočasně“ propuštění z vězení kriminálníci u nichž se vědělo, že mají vazby na emigraci. Za přerušení trestu jim byla nabídnuta možnost odjezdu do zahraničí a boj s politickým protivníkem. Mělo to vliv na propletení státní policie s kriminálními živly. Například S.Č. byl propuštěn z vězení za účelem pomsty za smrt velvyslance Roloviće. Ten naopak z vděčnosti předal černohorské polici jadranskou cestu pašování cigaret. V archivu je poznámka: „S.Č, netušil, že pomstu za Roloviće bychom brali i zadarmo.“ Tím se stalo, že Státní bezpečnost převzala v Černé Hoře cestu přes Jadran. Dušan Telesković novinář bělehradského týdeníku Nedeljnik k tomu uvádí: „Tato cesta se stala v devadesátých letech velice významnou v době západních sankcí a dala základ kriminální činnosti, jakou dnes známe. To, že se dnes objevuje provázanost kriminálních klanů s příslušníky policie a státní tajné bezpečnosti v Srbsku a Černé Hoře, není novinkou. Jde jen o pokračování z roku 1972, ale s jinými jmény a představiteli.“