Na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století s úpadkem Osmanské říše se otevřela „otázka Východu“, jak dále. Nejednalo se o nic „menšího“ než boj o „evropské Turecko“. To si mezi sebe chtěly rozdělit Rusko a Rakousko. Proti bylo britské království, které raději podporovalo Turky, než aby soupeřící křesťanské velmoci se dostaly k jižnímu moři.

Pro tyto síly byli Srbové pouhým „masem“ pro jejich dělostřelectvo. Pro jejich neutuchající hrdinský odboj proti Turkům projevovali ale o Srby velký zájem rakouští „headhunteři“. Ti se v přestrojení za mnichy v mnišských řízách jako duchovní potulovali po balkánských pašalucích. Nejen že vypracovávali bojové mapy, ale připravovali i zdejší národ k rozhodujícím bitvám proti Turkům. Mnohé materiály o jejich síti na Balkáně jsou dochovány ve vídeňském vojenském muzeu. „Mnichům“ velel Gedeon Ernest Maretić, který byl šéfem tajné rakousko-uherské výzvědné služby v Srbsku a mimochodem pocházel Maretić ze šlechtické rodiny Maretić-Vojković de Klokoč. Tato zajímavá postava srbské historie ve svých spisech popisuje onu dobu: „Konečně došla trpělivost, konečně nastal čas pomsty a její odezva dala podnět k uvědomění utlačovaným Srbům. Ty vedla odvaha a rozmysl, což sice přineslo Srbsku ztrátu spousty krve, ale zároveň sladké plody.“ Maretić je zároveň autorem výrazu „Srbská revoluce“ (viz jeho kniha Istorija srpske revolucije 1804-1813), kterou je chápáno národní a sociální osvobozování Srbů. Jako bedlivý pozorovatel celé situace Maretić si zaznamenal také neuvěřitelně trýznivou situaci, až neuvěřitelné decimování Srbů ze strany. Ve spisech o tom píše: „Zdálo se, že v Srbsku vybijí všechny křesťany. Nebylo člověka, který by neměl obavy, že je na katově seznamu. Všichni utíkali do lesů a hor. Nastal naprostý chaos.“
4. února roku 1804 došlo k popravě sedmdesáti vážených srbských předáků tzv. „Seča knezova“. To byla poslední kapka v trpělivosti Srbů a 15. února téhož roku propuklo První srbské povstání. Povstalce vedl Karađorđe Petrović (na obrázku), který se již dříve dokázal zastávat Srbů a postavit se zvůli tureckých pánů. Jedni říkají, že před Turky utekl do Rakouska a jiný pramen popisuje, že se právě on stal cílem zmiňovaných rakouských hledačů vůdců boje proti Turkům. Měl pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky. Byl to on, kdo se postavil do čela povstání a díky tomu byl v tom samém roce v Topole zvolen za prvního muže Srbů. O Karadjodjem jako o velkém vojevůdci mluvil s uznáním i Napoleon Bonaparte. V roce 1808 byl Karađorđe Petrović zvolen jako dědičný Nejvyšší vůdce Srbů.
Povstání bylo potlačeno a Karađorđe utekl do zahraničí. V roce 1815 vypuklo druhé srbské povstání, ve kterém byl vojevůdcem Miloš Obrenović. Jeho vítězné akce vedly až k mírovému jednání s Turky, což ovlivnily úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem. Obrenovič byl uznán dědičným srbským knížetem a v roce 1829 se Srbské knížectví stalo autonomní částí Osmanské říše. Miloš Obrenović vládl poměrně despoticky a násilnicky, což vedlo k četným vzpourám. Takzvaná „Miletina vzpoura“ vyústila ve vytvoření první srbské ústavy 15. února 1835. Srbové tvrdí, že se tehdy jednalo o nejmodernější ústavu na světě vůbec. Byla omezena moc Miloše Obrenoviće a přenesena na tzv. Státní radu. Jakýkoli otrok, který se dostal do Srbska se stal svobodným člověkem. Ústava však vzhledem k tomu, že ji postrádalo jak Rakousko, tak Rusko, způsobila, že Obrenović se jí vůbec neřídil. Roku 1838 Turecko v Srbsku zavedlo svoji ústavu.
15. únor má pro Srby další velký význam. Srbové věří, že v tento den dochází ke střetnutí zimy a léta - „sretenje“. Proto se také zmíněné ústavě říká „Sretenjska ústava“. Na „sretenje“ se váže pravoslavný církevní svátek, který u nás známe jako Uvedení Páně do chrámu. Na „Sretenje“ si srbští věřící připomínají událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše čtyřicet dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali Bohu. Je zde pochopitelně datový posun vzhledem k pravoslavnému juliánskému kalendáři – u nás 2. února a v Srbsku 15. února.