Pamatuji se velmi dobře na červené korále, které nosila maminka a které jí otec daroval ještě za svobodna. Byly z Chorvatska.

Vždy jsem se domníval, že korály jsou pouze z dalekých moří, až později jsem zjistil, že domovem červeného korálu může být i Jadran, Středozemní a Jónské moře. Roste zde v hloubce od deseti do tři sta metrů.
Corallium rubrum – Korál červený patří do do třídy korálnatců latinsky Anthozoa, což znamená „květinoví živočichové“. Vskutku, kdykoli jsem si je prohlížel, připomínali mi v dětské fantazii květiny. Červený korál roste v křovinovitém nebo vějířovitém tvaru o šířce od deseti do třiceti centimetrů. Má různé odstíny červené díky karotenoidu zvanému kantaksantin. Červené korále používali k výrobě ozdob a šperků již staří Římané a lze se dočíst, že věřili v jejich ochrannou moc, a proto je dávali dětem. Když Perseus utnul Medúze hlavu, zrodili se z její krve Chrysáór a Pegasos, ale podle jiné legendy, když krev pokryla mořské řasy a ty zkameněly, vznikl červený korál.
Nejznámější místem pro korály je Zlarin, ostrůvek u Šibeniku, kde již od patnáctého století se místní zabývali sběrem a opracováním korálů. Ke „sběru“ používali nástroj zvaný „inženj“ nebo také „kříž sv. Andrije“ (vlevo na obrázku). Ten je vyroben ze dřeva, později z kovu, není to nic jiného než kříž, obtěžkaný kamenem a táhnoucí za sebou po mořském dnu síť. Části korálů tak padají do sítě a údajně jeden člun táhnoucí síť ročně sesbírá od jedné do dvou tun korálů. Dnes se korály exploatují simultánně potápěčem pomocí náčiní a lze přečíst, že jeden potápěč ročně během dvou set ponorů sesbírá pět tun korálů. Pochopitelně se neničí celá kolonie korálů, ale jen její část.
V minulosti obyvatelé ostrova Zlarin měli exkluzivní právo na sběr korálů od Kvarneru až k Boce Kotorské. Tato práce byla považována za riskantní, a proto muži před odplutím na „lov“ korálů byli vyprovázeni procesím a místní farář jim požehnal. Po obřadu nikdo nesměl vstoupit na břeh, aby nepokazil požehnání. Traduje se, že ženy úvaz lodě pokropily vlastní močí pro štěstí a loď odplula na širé moře až kolem půlnoci, aby „zlé oči“ rybáře neuřkly.
Koncem, devatenáctého století začalo být obyvatelům ostrůvku Zlarin těžko. „Sběr“ korálů začal upadat, neboť se objevila vydatná ložiska kolonií u Sicílie. Až po roce 1931 dochází k určité obnově řemesla „korálníků“ a až po druhé světové válce zdejší řemeslník Viktor Lukin, otevřel první brusírnu a prodejnu s korály. Tím konečně zachránil zdejší tradici.
Existují však opět obavy o řemeslo, neboť jak známo korálů v mořích ubývá a týká se i to Jadranu. Způsobeno je to znečištěním moří a enormní exploatací korálů, jako výnosného zboží. Komise pro rybolov ve Středozemním moři - GFCM (což se týče i Jadranu) v roce 2011 přinesla řadu omezení pro „sběr“ korálů, jako je například zákaz jejich exploatace do hloubky padesáti metrů. Stejně tak je zákaz „sběru“ menších korálů. Největším nepřítelem korálů je oteplující se moře, když tito živočichové snesou teplotu mezi dvanácti až čtrnácti stupni maximálně. Při vyšší teplotě hynou.
Prvního černa tohoto roku bylo ve Zlarinu otevřeno Národní muzeum korálů, které představuje nejen sbírku korálů, ale především dokumentuje zdejší tradici „sběru“ a zpracování korálů.