K dětství patří zvědavost. Děti se ptají rodičů na ledacos, rády poslouchají historky ze starých časů. Aspoň tak to bylo v naší rodině, kdy mnohokrát se potvrdilo, že fantazie je mnohem víc než skutečnost.
Nikdy jsem neviděl bělehradský byt, kde bydleli rodiče, ale dodnes mám pocit, že to muselo být krásné a velkolepé bydlení. Přitom byt znám jen z vyprávění. Stejně jsem poslouchal rád opakovaně, jak se v Srbsku slavily Vánoce. Neuměl jsem si představit v Bělehradě hořící dubové větve. Kde je pálily, kde je vzali… Maloval jsem si v hlavě pocházku zimním listnatým lesem, jak odtud se přichází s větvičkami dubové klestí a večer se s ním zatopí v kamnech. Nebo „sakra, kde v městském bytě větvě pálili,“ kladl jsem si otázky. České Vánoce odfrčely za humna a teď zbyly další Vánoce podle starého pravoslavného kalendáře na český svátek tříkrálový. Už nebyly dárky ale jen povídání, když za okny brzo padla tma. Nikdo z „Jugošů“ nebo jak se nám říkalo také „Jogurti“, je neslavili. Aspoň tak to dříve před mnoha lety zde v okolí naší rodiny bylo. Jen otec vytáčel telefonní čísla „Jugošů“ a slyšel jsem, jak haleká: „Hristos se rodi“. Někteří zřejmě na to nic neřekli, když otec nadával: „Vy blbci, musíte říct - Vaistinu se rodi.“ Pochopitelně v srbštině padaly mnohem jadrnější nadávky.
Když jsem začal chodit do práce, maminka mi říkala, nesmíš pracovat, musíš jen práci předstírat. To už jsem věděl a znal. Bylo to stejné, jako když byla Slava sv. Nikoly. Také jsem předstíral práci a vařil kolegům „vruću rakiju“, jak mě ji maminka naučila. Šla zatím i za nás do kostela do Reslovky. Byly to takové „zapomenuté“ Vánoce. Zkrátka, byly ošizené, bez lidí bez dárků. Jen čeští kolegové usrkávali vruću rakiji a kroutili hlavou, co je to za svátek.
Nový rok podle Juliánského kalendáře už jsme neslavili. Zato otec na něj nikdy nezapomněl. Narodil se den před Silvestrem a rád to všechno oslavil. Slavil dvakrát. Měl gregoriánské narozeniny a také juliánské. Rád říkával: „Jsem mladší než podle občanky.“ Hrozně se tomu smál a mrkal na ženské.
Podle fotografie (Riegrovy sady) je to dnes jinak. V Praze a Čechách je mnohem více „Jugošů“. „Družimo se“ a ještě nikdo nezapomenul, co a jak se slaví (posna sarma, vino i vruća rakija).