13. března publikovala trojice politologů a jednoho politika v britském deníku The Guardian článek upozorňující na chybnou strategii EU a v jejím důsledku na hrozící nebezpečí dalšího konfliktu na Západním Balkáně. Zveřejňujeme celý text, který vyšel pod názvem: „Hrůzy v Mariupolu by měly být pro nás mementem nového hrozícího nebezpečí v Sarajevu“.

Nedávný evropský summit ve Versailles promarnil velkou příležitost: symbolicky zahájit nové poválečné uspořádání Evropy. Nejsme snílci; víme, že vstup do Evropské unie není procházkou růžovým sadem a že pro Ukrajinu platí v zásadě stejné postupy jako pro kandidátské země Balkánu. Naskytla se však příležitost vytvořit politickou unii, která by překlenula mezeru mezi volnějším přidružením a plným členstvím. Místo toho evropští lídři postupovali tak, jako by běžné mírové postupy EU se hodily i pro krajní případ války v Evropě. Projekt svobody a míru ustoupil byrokratům a úředníkům EU.
EU však již není ekonomickou unií jako se jevila v posledních letech; Vladimir Putin ji ale nechtěně proměnil zpět v normativní a institucionální svazek z let jejího založení. Tou by se měla opět stát, neboť jejím úkolem je nyní nejen chránit Ukrajinu před ruskou agresí, ale také posílit ochranu svých novějších členů, zejména pobaltských států, a zahrnout do této ochrany všechny státy, které chtějí do EU vstoupit. Je nutné vytvořit „rozšířený výmarský trojúhelník“ (který od roku 1991 spojuje Německo, Francii a Polsko). Tím by se věnovala zvláštní pozornost regionálnímu rozšíření bezpečnostní dimenze v rámci EU. Německo, Francie, Polsko a pobaltské státy musí navázat silnější spolupráci v oblasti bezpečnostní politiky, v případě potřeby i v oblasti jaderného odstrašování.
Spojené království se musí opět přiblížit evropskému politickému společenství, což je spojení, které bylo brexitem nešetrně promarněno. Silnější ochrana proti Rusku však také znamená, že je třeba se rozhodněji postavit Putinovu trojskému koni, jako jsou Maďarsko Viktora Orbána a Srbsko Aleksandara Vučiće. To vyvolává otázky především ohledně prosazování základních právních závazků vyplývajících z členství Maďarska v EU a zachování statusu Srbska jako kandidátské země EU.
Zvláštní pozornost si v této souvislosti zaslouží Bosna a Hercegovina. Srbští politici v Bělehradě a v Banja Luce (hlavním městě autonomní Republiky bosenských Srbů) podporují rozkladné tendence, které 30 let po začátku války v Jugoslávii rozbíjejí křehkou konfederaci Bosny a Hercegoviny. Dokonce se zdá, že kvůli nim je opět možná nová válka mezi etnickými skupinami v zemi. Velkosrbští separatisté si mohou být jisti aktivní podporou Putinova režimu.
Putin nám všem před očima poskytl plán takových hanebných manévrů od roku 2008, a to v případě Gruzie a od roku 2014 na Ukrajině. EU zavírala oči a ignorovala kremelské provokace i rozkladné manévry odpůrců evropské jednoty počínaje Marine Le Penovou až po Viktora Orbána. Zatímco Putin pečlivě připravoval útočné plány, energetická závislost Evropy dramaticky vzrostla, zatímco německé výdaje na obranu se snížily. To vše aktivně podporovali, v neposlední řadě v Německu, frontoví političtí aktéři navzdory jasným důkazům o ruském neoimperialismu. Z toho dnes vyplývá zvláštní závazek.
Evropští občané nyní slyšeli výbuch hněvu a jejich vlády se opět semkly na obranu demokratických hodnot a institucí. Společně rozhodly o sankcích proti Rusku a dodávkách zbraní na Ukrajinu, ale nemohou zabránit utrpení ukrajinského civilního obyvatelstva. Stejně jako měly sankce a dodávky zbraní přijít nejpozději v roce 2021, kdy se ruská armáda rozmístila na hranicích Ukrajiny, nesmíme nyní čekat v případě Bosny a Hercegoviny, až bude pozdě i tam.
V roce 1992 jsme se marně vyslovovali pro to, aby Evropa podnikla rozhodné kroky ve prospěch obleženého Sarajeva. Teprve genocida tehdy vyvolala opožděný zásah, po němž na Balkáně nenastala stabilita a pořádek. Dnes by EU měla být ostražitější a jasně deklarovat svůj záměr začlenit Bosnu a Hercegovinu do politického společenství, které zahrnuje pomoc vůči případným provokacím a agresi. Měla by podpořit alianci, která varuje srbské separatisty a zavazuje Chorvatsko, stejně jako Slovinsko k podpoře Federace Bosny a Hercegoviny a k účasti na stabilním poválečném uspořádání na celém Balkáně. Srbská vláda si musí uvědomit, že její možnost vstoupit do EU padne, pokud ohrozí nejistý mírový řád na Balkáně a bude se snažit získat půdu pod nohama v důsledku války na Ukrajině. Putinův projekt „ruského světa“ měl slavného předchůdce v „srbském světě“ Slobodana Miloševiće, v němž měli být krajané v Bosně a Černé Hoře přivedeni domů do mateřské říše, stejně jako byli v roce 2014 přivedeni „domů“ etničtí Rusové na Krymu a v oblasti Donbasu. Miloševićův sen slavně skončil u mezinárodního trestního soudu.
Srbové v Banja Luce a Bělehradě se musí rozhodnout, na kterou stranu se přidají. Milorad Dodik, vůdce bosenských Srbů, odmítl sankce proti Rusku a v Bělehradě se střídají ruští (i čínští) nápadníci. Jasný signál Bosně a Hercegovině, stejně jako členu NATO Černé Hoře, by ukázal, že s těmito dvěma státy se počítá jako se součástí demokratického světa a že patří do rozšířeného evropského společenství. V bosenské občanské společnosti stále více rezonuje snaha nezakládat volební zákony a státní správu na etnické proporcionalitě, a to zejména mezi mladou generací. Pro ně etnický nacionalismus není žádnou šanci pro mír a prosperitu. Tímto způsobem může Putin nakonec nechtěně posílit Evropskou unii.
Text je podepsán skupinou autorů: Daniel Cohn-Bendit bývalý předseda skupiny Zelených v Evropském parlamentu; Timothy Garton Ash je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě; Ireneusz Pawel Karolewski je profesorem politické teorie a studií demokracie na Lipské univerzitě; Claus Leggewie je profesorem Ludwiga Börneho na univerzitě v Giessenu.
Pozn. Balkánkých zápisků
Text publikovaný 13. března v deníku The Guardian je obdobou otevřeného dopisu z roku 2009, který podepsali evropští politici (pobaltských zemí) a intelektuálové pod vedením Václava Havla. Text se nazýval „Evropa se musí postavit za Gruzii“ a je reakcí na válku v Gruzii, kdy „dvacet let po osvobození poloviny Evropy se staví nová zeď - přes Gruzii“. Opět je to kritika EU její slabé reakce. Autoři tehdy psali: „Nikdo si nepřeje konfrontaci s Moskvou ani návrat k nepřátelské atmosféře studené války. Stejně tak je však nezbytné, aby EU a její členské státy vyslaly současnému ruskému vedení jasný a jednoznačný signál.“ Pod otevřeným dopisem jsou podepsaní: Václav Havel, Valdas Adamkus, Mart Laar, Vytautas Landsbergis, Otto de Habsbourg, Daniel Cohn Bendit, Timothy Garton Ash, André Glucksmann, Mark Leonard, Bernard-Henri Lévy, Adam Michnik, Josep Ramoneda.