Palagruža. Z ní je to podle mapy blíže do Itálie, do Vieste, než na Korčulu. Když jste na Palagruže jsou míle ničeho za vámi i před vámi. Hodiny cesty od Visu nebo Lastova. Blížíte se k ostrovu a křičíte: „Země, konečně země...“. Ale na první pohled je to jen skála ponořená v moři. Vidíte na první pohled jen sporou vegetaci. Kámen rozpálený ostrý a vegetace prahnoucí po vodě. Sem tam ještěrka a zbloudilý racek.

Přitom zde žije na sto dvacet různých živočichů, některé jsou endemské. K zdejšímu jedinému obydlí zbývá od vylodění šest set metrů stoupání na vrchol skaliska, kde se tyčí maják. Jediný znak civilizace.
Zaboucháte na dveře, doširoka se otevřou a za nimi stejně široký úsměv Vojislava Šainy strážce majáku. Osmapadesátník zde žije již dvacet let. „Když sem přijdou dva návštěvníci, je to moc. Tři lidi na majáku je příliš,“ říká v nadsázce a nalévá připravenou chladivou vodu. To jsou slova, která pronesl k novinářům, kteří sem občas připlují jako za senzací a popíší jeho život do jakési novinové přílohy pro letní pobavení čtenářů chtivých romantiky.
Jinak si můžete přečíst v průvodcích, že za poplatek 93 euro za noc si můžete sami udělat výlet na Palagružu. Přeprava je z Korčuly rychlým člunem. Lodí se cestuje něco přes dvě hodiny. Maják byl postaven za Františka Josefa I. v roce 1875. V poměrně rozlehlé budově jsou dvě čtyřlůžková apartmá.
Palagruža je největší ostrov ze stejnojmenného souostroví, na délku má 1400 metrů, na šířku tři sta a popsaný vrchol se tyčí 90 metrů nad mořem. Dokonce v průvodcích se dočtete, že jsou zde dvě krásné písčité pláže s postupným přechodem do hloubky. Údajně pláž Veli Žal nebo také Južno zlato je jedna z nejkrásnějších na Jadranu.
Jak se zde žije? Vojislav Šain (uprostřed snímku s manželkou) se na Plagruže ocitl, když v roce 1999 zkrachovala loděnice v Korčule. Je vyučený lodní strojař a na práci strážce majáku nežehrá: „Nikdy jsem nelitoval. Ve městě bych nedokázal žít. Měsíc jsem tady a měsíc na dovolené na Korčule.“ Pobývá na ostrově s manželkou a televize si ani neužijí. Signál je mizerný a stává se často, že nejde vůbec.
Občas někdo připluje na návštěvu. S manželkou si sami ale vystačí. Připlouvají na drby rybáři zkrátit chvíli, aby mu řekli, co je nového na Korčule. Manželka Manuela mluví s podivným přízvukem a vyplyne najevo, že je polovičkou Němka. Zamiloval se do ní, když ji uviděl prodávat zmrzlinu. I ona si zvykla na samotu.
Jak řeší, když přijdou obtíže? „Jsem sám sobě lékařem, zdravotní sestrou, veterinářem i meteorologem. Vydal jsem se tímto divným směrem, vždyť jsem dřív neuměl ani usmažit vajíčka,“ říká v legraci. Manželka podotkne, že nejdůležitější je nákup potravin, při kterém je nutno hodně přemýšlet. Kupují si zásoby i na sto dní, neboť dopředu není jasné jaké bude počasí. Politika je nezajímá, to se jich ani netýká. Spíše je zajímá, jaké bude počasí, aby se dalo vyjet na lov ryb.


JEN KRÁTCE:
Podle historiků ostrov neměl klid již od šestého století před naším letopočtem, kdy jej lidé objevili. Od té doby se zde střídaly mnohé civilizace. Za nejzávažnější archeologický nález patří kousky athénské keramiky z konce šestého století našeho letopočtu. Váže se k tomu pověst o Diomédésovi řeckém hrdinovi vůdci v Trojské válce. Když Ilirové pobili u ostrova Diomédésovi vojáky, Zeus proměnil jejich duše v ptáky, kteří dodnes ochraňují hrob velkého řeckého hrdiny.