Když autor Balkánských zápisků vybíral jak fb-stránky (viz https://www.facebook.com/BalkanskeZapisky) graficky uvést, rozhodnutí rychle padlo na postavu Gavrila Principa a s ním spojeného Sarajevského atentátu. S jeho postavou začínají úzké vztahy Čechů a Srbů. Jde o dvě skutečnosti spojující Srbsko s Čechami.

Patnáctý únor je dnem srbské státnosti a sluší se vzpomenout i Srby, kteří kdysi byli věznění a zahynuli v Čechách. Proto je řeč o Gavrilu Principovi vězněném po celou dobu v okovech v Terezínské pevnosti a zemřelému díky špatným podmínkám na tuberkolózu v dubnu 1918. Před smrtí se pokoušel několikrát o sebevraždu a vážil pouhých 40 kg. Ještě dříve v roce 1916 zemřeli jeho druzi Nedeljko Čabranović a Trifko Grabež. V Terezíně s nimi byli uvězněni pro jiné přestupy další Srbové Lazar Ćukić, Ivo Kranjčević a Cvijan Stjepanović. Mimochodem Princip „zdědil“ celu po Hadži Lojovi, bosenském zbojníkovi protivícímu se Turkům a Rakousko-Uhersku. V cele po Principovi se našel na zdi nápis: „Naše stíny budou pochodovat Vídní, bloudit císařským palácem, kde budou strašit panstvo.“ Po skončení války v roce 1918 cela, kde byl vězněn Princip nebyla používána a Srbové říkají, že Čechoslováci takto vzdávali úctu Principovi. V roce 1920 byly ostatky Principa a dalších převezeny do Sarajeva, kde byly na pravoslavném hřbitově na Koševu umístěny. Češi zde postavili obelisk s nápisem: „Jihoslovanským národním mučedníkům“. V roce 1954 velvyslanectví Jugoslávie v terezínské věznici na chodbě před celou připevnilo pamětní desku, která byla v roce 2008 vyměněna za jinou s obšírnějším textem. V Bělehradě byl v roce 2015 slavnostně odkryt dvoumetrový pomník Pricipa, zatímco v Sarajevu během války zmizela deska a s ním Principovy „šlápoty“, aby se vše opět v loňském roce objevilo na místě, kde k atentátu došlo, přestože mezi obyvateli Bosny panují na Principa různé názory.
Dalším místem k historickému zastavení nad vězněnými a zemřelými Srby v Čechách, je opět smutná stránka dějin, první světová válka, kdy se Srbové jako zajatci z bojiště dostávali do zajateckého tábora v Jindřichovicích na úpatí Krušných hor. Bylo zde internováno několik set srbských důstojníků v hodnosti od poručíka do generála, ale také zde byli srbské ženy nebo dokonce 91letý srbský pravoslavný biskup i se svým 8letým pravnukem. Zajatci pracovali na stavbě chemické továrny v Sokolově, která byla zahájena v roce 1916. Každý den vycházela ze zajateckého tábora na pochod asi tisícovka zajatců, kteří pochodovali do 16 kilometrů vzdáleného Sokolova. Zde pracovali devět hodin a pak museli pochodovat zpět do Jindřichovic. Těžké životní podmínky v táborech měly za následek vysokou úmrtnost. V Jindřichovicích se konal pohřeb vždy o třetí hodině odpolední, kdy tábor opouštěl pohřební průvod, vpředu byl nesen pravoslavný kříž a za ním následovaly rakve v potřebném počtu. Byly neseny na ramenou spolutrpících nebo na vozech. Těla byla vyjímána z rakví a kladena do společného hrobu. Neví se přesně, kolik zde bylo mrtvých, ale lze se dočíst z pramenů: „Exhumace kosterních pozůstatků probíhala v letech 1926 až 1932 a bylo exhumováno 7100 srbských a 189 ruských zajatců z jindřichovického tábora, z Chebu a z Plané u Mariánských Lázní.“ Po válce zde bylo na paměť zemřelých postaveno mauzoleum, které bylo 8. července 1932 pod záštitou prezidenta T.G. Masaryka a krále Jugoslávie Alexandra Karaďorděviče vysvěceno. V roce 2021 mauzoleum navštívil prezident Aleksandar Vučić s početnou srbskou i českou delegací.
Třetí zastavení nad smutným začátkem četných česko-srbských vztahů je málo známý zajatecký tábor nedaleko Broumova. Přesněji se jedná o prostor mezi Broumovem a Martínkovicemi, kde je dnes sportovní letiště. Jako důkaz o existenci tábora je pouze připomínka srbského vojenského hřbitova na kopci nad Martínkovicemi naproti kostelu. Ještě lépe jako důkaz slouží fotodokumentace sběratele a archiváře Petra Bergmanna, který má sbírku fotografii, jejímž autorem je táborový lékař Georg Glanger. V rozhovoru nám řekl, že fotografie získal od vídeňského sběratele, který se zabývá první světovou válkou a zajateckými tábory. Když Petr Bergmann mluví o táboře uvádí, že zde bylo 300 baráků a žilo se jako ve skutečném městě. „Měli tam nejen pekárnu, ale třeba kovárnu, šili si oblečení, opravovali boty, byly tam různé dílny, dokonce písmomalířská dílna,“ uvádí archivář a badatel. Říká, že se málo ví, že v broumovském táboře bylo až 2000 zajatých dětí. I zde zemřelo mnoho Srbů a počet všech zemřelých se uvádí kolem dva a půl tisíce.

V r. 1925 se prováděl za účasti pravoslavných kněží soupis vojenských zajateckých hřbitovů v ČSR. V Čechách bylo zjištěno 172 hřbitovů, na Moravě 38 a na Slovensku 139, tedy celkem 349 hřbitovů, kde byli pohřbeni srbští váleční zajatci. Celkem bylo zjištěno v Čechách 7229, na Moravě 990 a na Slovensku 7356, celkem tedy 15.575 pohřbených srbských zajatců. Největší hřbitovy byly na Slovensku ve Velkém Meder-Čalovo, v Čechách v Broumově a v Jindřichovicích.

Poznámka:
K výše uvedenému existuje také film nazvaný „Sedm tisíc duší“. Je to dokument - celovečerní film o utrpení srbských a ruských vojáků a internovaných civilistů v rakousko-uherských táborech na území dnešní České republiky, Jindřichovic a Broumova. Zhlédnout trailer nebo koupit film lze zde: https://www.seventhousandsouls.com/