Jeden z jeho proslovů byl pro mnohé z odpůrců kontroverzní a premiér Djindjić jej pronesl tři týdny před atentátem: „Mezinárodní společenství by mělo vědět a vzít vážně do úvahy, že po hrozivém bombardování v roce 1999, po deseti letech macešského chování vůči nám, ti lidé přesto říkají, chceme se stát součástí světa, který na nás seslal bomby a který nás šikanoval, který nás nebere vážně, který nám škodí. Přesto chceme být dílem tohoto světa.“

Jeho slova kupodivu národ přijal a souhlasil s Djidjićem. Tento filosof a politik, kterého Miloševićův režim nejdříve zavřel do vězení, byl bez zaměstnání a utekl ze země. Když se po dvanácti letech vrátil, dokázal Miloševiće porazit. Tento architekt pádu bývalého režimu přesvědčil lidi o správnosti jím nabízené cesty. Takto například k lidem mluvil: „Jestli jste připraveni uvažovat fair, tak si vzpomeňte, jak jsme žili před dvěma lety. Byl zde teror. Z médií, televize se linula agitace, aby nám nahnali strach. Naháněli strach, když jste slyšeli zprávy, strach byl na ulici a při výjezdu do zahraničí vás podezřívali. To se vše změnilo. Jiná je věc, že stále ještě není ideální situace. Řekněte mi ale, kdy byla ideální? Za Tita, když jsme ze zahraničí dostávali půjčky ze Západu, které musíme teď vracet? Nebo byla ideální situace v Království Jugoslávie, kdy mezi sebou bojovali v parlamentu Srbové, Chorvaté a Slovinci? Copak bylo vše ideální za Rakouska-Uherska? Nebylo! Proto si neidealizujme minulost a neříkejme, že se nyní máme špatně a že byly časy, kdy nám bylo dobře. Nyní jsme vyšli na cestu ke zlepšení naší situace a v historii nám nikdy nebylo dobře. Lituji jen, že jsme hned v roce 1989 neodstranili Miloševiće a museli absolvovat čtyři války. To mi je opravdu líto!“
Z okna kanceláře v druhém patře domu v ulici admirála Geprata č. 14 byl dobrý výhled na parkoviště vládní budovy. Vzdušnou čarou to bylo pouhých dvacet metrů. Budova patřila podniku zabývajícím se tzv. fotogrametrií, to je zpracováním informací na fotografických snímcích. Dost podobná činnost oku odstřelovače, který rozpoznal, jak má přesně zamířit na srdce premiéra Djindjiće. Svědci vypovídali, jak viděli z budovy vyběhnout z budovy tři mladíky v montérkách a s pistolemi, když jeden z nich měl pušku s dalekohledem.
Sekretářka premiéra Biljana Stanková později vypovídala, co dvanáctého března roku 2003 půl hodiny po poledni zažila: „Uslyšela jsem něco, jako když něco spadne.. nějaký zvuk. Myslela jsem, že je to něco v domě, neboť se zde pracovalo na rekonstrukci. Pak jsem uslyšela kroky a jak někdo běží. Mladík od oddělení protokolu řekl: Střílelo na šéfa! Zůstala jsem stále sedět a čekal jsem, že přiběhnou se schovat. Bohužel, vyšla jsem z místnosti a zahlédla jsem, jak nesou předsedu dovnitř. Vypadal neuvěřitelně.. byl to neuvěřitelný obraz. Myslela jsem, že teď vstane a řekne Biljano, nedělej paniku! Co blázníte! Nedělejte paniku! Nemohla jsem pochopit, že je konec, že se dívám na někoho, kdo již nežije...“
Na státní pohřeb přišli vyprovodit premiéra Zorana Djidjiće statisíce lidí (viz snímek).