Milo Djukanović vládne v Černé Hoře již třicet let z části jako premiér a poslední léta jako prezident. Snad proto mu obzvláště srbská média přezdívají král Milo.

Zásadně ovlivnil vývoj nejmenší balkánské země s šesti sty tisíci obyvateli. Zasloužil se především o její nezávislou politiku na Srbsku, když podporuje sebevědomí černohorského národa a také o odtržení od Srbské pravoslavné církve s preferencí černohorského episkopátu. Založil se o vstup země do NATO. Nyní usiluje opět se stát prezidentem a „zlé jazyky“ tvrdí, že proto, že chce znemožnit své trestní stírání za korupci a černý obchod. Podstatné je, že dělí již tak malý národ na dvě nesmiřitelné skupiny na prosrbské příznivce a ty, kteří stojí proti Srbům.
S tím šli Černohorci v neděli 19. března do voleb. Při Milovi stáli mimo Černohorců navíc národnostní menšiny Bosňanů a Albánců, zatímco u dalších rivalů to byli Černohorci považující se za Srby. U kandidáta Demokratické fronty Andreje Mandiće navíc šlo o sympatizanty Ruska.
Černohorské volby se tak tradičně, a to i po sedmnácti letech samostatnosti konají podle základních otázek týkajících se identity Černé Hory: Cítí se obyvatelé země, že patří k černohorskému nebo srbskému národu? Jakým jazykem obyvatelé mluví, srbsky nebo černohorsky? V Černé Hoře uplatňuje duchovní moc srbská nebo černohorská pravoslavná církev?
Jde sice jen o prezidentské volby, ale ty naznačují, jak mohou dopadnout mimořádné červnové parlamentní volby. Důležitost prezidentských voleb spočívá v nejednotnosti prosrbských stran. Andrija Mandić je dlouhodobě známý nejen jako zastánce společného státu se Srbskem, ale také jako tvrdý srbský nacionalista a odpůrce euroatlantické integrace Černé Hory. Zatímco druhý prosrbský prezidentský kandidát Jakov Milatović z hnutí Evropa teď, který byl v minulé vládě ministrem hospodářství je představitelem mladé generace, která odmítá desítky let trvající dělení mezi Černohorce a Srby a snaží se sladit evropskou cestu Černé Hory s tradičně úzkými vazbami na Srbsko. Nejednotnost prosrbkých stran v parlamentu vedla k tomu, že se nedokázaly shodnout na osobě premiéra a tím se stalo, že vládne prezident. To se opět může v budoucnu stát, a proto je i nedůležitý ceremoniální úřad prezidenta v Černé Hoře významný. Milo Djukanović rozpustil parlament a jako hlava státu do jisté míry nyní dohlíží na fungování institucí.
Ve volbách se stalo neočekávané. Místo ohlašovaného favorita Andrije Mandiće se v druhém kole v dubnu proti Djukanovićovi postaví Jakov Milatović (oba na snímku), který získal jako druhý nejvíce hlasů. Djukanović začíná lapat po dechu, neboť proti jeho evropským námluvám je Milatović v příklonu k EU ještě razantnější a bere současnému prezidentovi vítr z plachet. Milatović navíc jde do voleb s kritikou korupce, což boduje u západních partnerů, kteří stále více považují Djukanoviće za politickou fosílii s podílem na korupci a mafiánských praktikách.
Co je důležité v černohorských volbách také pozorovat, je chování relevantních zahraničních subjektů. Z velvyslanectví USA již přišla výzva, že je „jedno, kdo zvítězí ve volbách, ale důležité je, aby země zůstala aktivním členem NATO a usilovala o evropské hodnoty.“ Ze Srbska zaznělo uspokojení z úst srbského ministra zahraničí Ivici Dačiće: „Kandidáti představující Srby mají příznivé výsledky… Naprosto je jisté, že to budou Srbové, kdo v druhém kole bude rozhodovat, kdo se stane černohorským prezidentem.“ Navíc černohorská média píší, že velkou roli ve volbách sehrála a sehraje Srbská pravoslavná církev, která se tentokrát postavila spíše na stranu Jakova Milatoviće, než Andriji Mandiće.