Pětadvacetiletí mladí lidé, kteří se měli rádi - Admira a Boško, bohužel žili svoji láska v nesprávné době ve válečném Sarajevu. On bosenský Srb a ona Bosenka, přestože žili v především sekularizované společenství, sarajevský svět se dělil na muslimský a křesťanský.
Píše se, že o Boška se přetahovaly obě armády - Jugoslávská lidová armáda (JNA) i Armáda Republiky BiH. Nakonec obě vojska vědoma si lásky dvou mladých lidí, měla pochopení pro Boška, že nemůže nastoupit ani k jedné z nich. Boškovi rodiče chtěli, aby s nimi opustil Sarajevo, což odmítl. S Admirou se znali a milovali od šestnácti let, malovali si společnou budoucnost. Naplánovali, že odejdou společně a sbalili kufry, že opustí Sarajevo. 18. května 1993 se vydali na cestu, zamířili k sarajevskému mostu „Vrbanja“ klenoucímu se nad Miljackou. Museli jít půl kilometru po nábřeží za přihlížení vojáků z obou stran. Kolem páté hodiny odpoledne došli k mostu a obě bojující strany slíbily, že zamilovaný pár nechají odejít z hořícího pekla. Admira a Boško se drželi za ruce, smáli se, běželi k mostu, přes který měli přejít na druhou stranu do bezpečí. Jen chvilka je dělila od svobody a společné budoucnosti. Místo toho střela snajpera zasáhla smrtelně Boška. Hned druhý výstřel zasáhl Admiru. V bolestí v nářku se doplazila k Boškovi, kterého objala. Naposledy vydechla a zemřela v objetí s ním.
Obrázek smrti milenců z Bosny obešel celý svět a CNN je nazvala „Sarajevskými Romeem a Julií“. Mrtvá těla Admiry a Boška týden ležela na místě u mostu „Vrbanja“. Nikdo z posvátné úcty se jich nechtěl dotknout a odnést. Teprve osmého dne srbská armáda přikázala bosenským zajatcům, aby těla odnesla pohřbít na Grbavici. Po válce v roce 1996 byli na žádost rodičů Admiry pochováni na sarajevském hřbitově Lav.
Dodnes není známo, kdo byl snajperem, zda to byl někdo ze srbské nebo bosenské strany. Žádná ze stran se nechce k tomu hlásit. Zdá se také, že žádná ze stran to ani nechce vyšetřovat.