Nemine Vidovdan, abych si nevzpomněl na dětství obraz „Kosovska devojka“ jednoho z velkých srbských malířů Uroše Prediće. Obraz reprodukce visel v obývacím pokoji a vůbec se mi nelíbil. Mimochodem Predić maloval obraz podle skici chorvatského malíře Ferdy Petera Kikerece.


Nelíbil se mi obraz stejně jako podivné kroje a husté černé obočí dívky. Jednou, když jsem se v pubertě vzepřel, sundal jsem obraz ze stěny. Později, když jsem viděl lidové kroje jako jsou opanky (boty se zahnutou špičkou) a další, nevycházel jsem z údivu. Natož, když jsem musel poslouchat starou lidovou hudbu s jakýmsi naříkáním doprovázeným guslemi. Navíc líbili se mi blonďaté Češky a Srbky mi připadali hrubé, příliš tmavé.
Jediné co se rodičům dařilo mi vtlouct do hlavy byl jazyk – srbština. Zatímco jiní krajané po deseti letech v Čechách již motali dohromady srbštinu s češtinou a jejich děti ji nemluvily vůbec, hovořil jsem plynně srbsky. Pochopitelně přízvuk mi unikal. Ve dvaceti jsem si při studiích přivydělával jako lektor srbochorvatské literatury v Odeonu. Četl jsem vše, co mi přišlo pod ruku. Nejraději jsem měl Crnjanského, možná ten mi přiblížil srbskou historii. Začal jsem vnímat srbské kroje šajkaču i opanky. Najednou naříkavá hudba dostávala smysl. Něco jsem i přeložil. Tady je ukázka z poémy Kosovska devojka (nějaký básník by to přebásnil lépe):

„Kráčí přímo na Kosovo,
Tak mladá prochází po bojišti,
Na bojišti rytířů zbožnosti,
Otáčí krvácející hrdiny,
Pro kterého jsou naděje viděny,
Omývá jej vodou chladivou,
Posiluje vínem červeným,
A chlebem bílým,
Cíl tu je, s cílem tu jsou.“

Když přemýšlím nad Kosovem a Vidovdanem, nejde nevzpomenou na celou historii od roku 1389 bitvy na Kosovském poli. Byl to boj Srbů vedených knížetem Lazarem, který Srbové prohráli. Nicméně ukázali se jako hrdinové, oddaní křesťanství a Srbsku. Kníže Lazar se stal pro Srby symbolem hrdinství a vůdcovství. Oba vzpomenuté atributy se staly také symbolem Srbství táhnoucím se dějinami. Vidovdan je tak tím jedním z největších svátků. Lze tak pochopit navzdory i některým srbským opozičním politikům touhu zachovat Kosovo. Jak lze zapomenout dějiny! Lék nabízený Srbům je zapomeňte na dějiny. Jako byste Čechům řekli zapomeňte na Bílou horu, Mnichov 1938 nebo Srpen 1968. Srbové, ať jakkoli kritizují Miloševiće nebo Vučiće, vždy budou uznávat jejich boj o Kosovo. Po bitvě je každý generál, jak se mělo nebo má bojovat.
Dnes mi je líto, že už nemám na zdi obraz Kosovská dívky, místo něj zde visí gusle. Bratranec se divil, že takový starý krám si vezu do Čech…