„Je tu hrob mého otce Emila Hájka a bude tu i hrob můj,“ toto vyznání k Srbsku vyřkla Jara Hájek Ribnikarová. Byla ženou Vladislava S. Ribnikara, synovce zakladatele srbského listu Politika Vladislava Ribnikara.

Jaru Ribnikarovou váže k Čechám nejen její původ, narodila se v Hradci Králové (milovala, jak příznačně napsala, město s dvěma řekami a myslela tím jak Hradec, tak i Bělehrad), ale byla tetičkou Jiřího Dienstbiera staršího.

Otec jejího manžela byl po první světové válce ředitelem listu Politika a po jeho smrti se stal ředitelem těchto novin – nejstaršího a nejvýznamnějšího deníku na Balkánu (zal. 25. ledna r. 1904 - viz snímek).
Velký význam pro manžele Ribnikarovi byl pobyt Vladislava Ribnikara jako dopisovatele Politiky z Moskvy v roce 1927. Setkal se tu s vedením Komunistické strany Jugoslávie, které zde bylo v emigraci. Přestože žil od dětství v kruhu bělehradské buržoazní smetánky navázal vztah s komunisty, který přetrval do pozdějších let a zintenzivnil se po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941. Dokonce dům Ribnikarů v Bělehradě v Botićově ulici (dnes Jankovićova) byl ilegálním centrem vůdčích osobností protifašistického odboje. Ribnikar nechal na zahradě vykopat úkryt. V domě se scházely velké osobnosti jugoslávského odboje Kardelj, Dedijer, Lola Ribar a v prvním patře bydlel víc jak měsíc Tito. Zde se 4. července 1941 konalo zasedání, na kterém padlo rozhodnutí o povstání proti okupaci, později se toto datum slavilo jako Den odboje. V domě byl také tištěn Bulletin Vrchního štábu Národněosvobozenecké armády a partyzánských oddílů Jugoslávie. Dům by se měl podle Nadace Ribnikar stát muzeem deníku Politika.
Vraťme se k Jare Ribnikarové, které se stala nikoli nevýznamnou součástí všeho dění. Nejprve byla pro štáb v Botićově ulici partyzánskou spojkou a později s manželem byli redaktory zmíněného odbojového bulletinu. Stala se odbojářem a v roce 1943 s manželem utekli na osvobozené teritorium Jugoslávie (viz snímek). Zůstala i zde novinářkou, když pracovala pro dodnes existující agenturu Tanjug. Vedle toho stačila vést jugoslávský Červený kříž a byla členkou Titova štábu. Stala se členkou komunistické strany a do své smrti v roce 2007 byla levicově orientovaná jako členka strany Jugoslávská levice. S manželem jako novinářka a spisovatelka spolupracovala po válce na znovuobnovení vydávání listu Politika, který začal opět od 28. října 1944 vycházet. Po smrti manžela v roce 1962 se do vedení deníku Politika dostává jejich syn Darko Ribnikar. S ním ale také končí slavná éra Ribnikarů i Politiky. Jara Ribnikarová umírá v roce 2007 a Darko Ribnikar zemřel v roce 2021, když ještě předtím noviny předal německému koncernu VAZ. Dnes noviny vlastní skupina East Media Group sídlící v Moskvě.
V předchozím textu není zmínka o tom, jak se vlastně Jara Ribnikarová ocitla v Bělehradě. Může za to její otec Emil Hájek – velký hudebník, klavírní virtuóz. Proslavil se tím, když společně se slavným českým houslistou Janem Kubelíkem vystupoval po celé Evropě. Právě jeho společník Kubelík ho doporučil srbskému králi Aleksandrovi I. Karadjordjevićovi. Na Hudební akademii v Bělehradě se stal prvním akademicky vzdělaným pedagogem a později se stal ředitelem Hudební akademie Stanković, ze které vytvořil první bělehradskou konzervatoř. Byl až do důchodu šéfem klavírní katedry Hudební akademie. Otce do Bělehradu následovaly obě dcera Jara a Anna Hájkovi. Starší Anna více hudebně nadaná se vrátila do Čech, kde se provdala za lékaře Jiřího Dienstbiera. Zatím Jara Hájková hudbu neměla v oblibě, otec jí řekl, že „nenávidí třínohou bestii“ a myslel tím klavír a do hudby ji nenutil. Jara se zhlédla v psaní, stala se novinářkou a spisovatelkou. Napsala řadu knih a mnoho českých knih přeložila do srbštiny. Od roku 1948 do roku 1965 vedla umělecký několikajazyčný časopis „Jugoslávie“ distribuovaný v zahraničí. Začala vydávat své básně nejdříve pod pseudonymem Dušanka Radak a od roku 1955 vydávala své první lyricky laděné prózy. Jako „insider“ v užší skupině kolem Tita měla pochopitelně o čem psát. Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků včetně češtiny. Stala se předsedkyní Sdružení spisovatelů Srbska a první předsedkyní obnoveného srbského PEN centra. Napsala knihu o svém otci „Jan Nepomoucký“ a svoji autobiografii „Život a vyprávění“. „V Jugoslávii jsem nalezla zemi i lidi, od kterých se už nikdy neodloučím,“ napsala Jara Hájková Ribnikarová. Snad proto ji také kolegové důvěrně česky říkali „Jaruško“