„Píšu knihu pro tebe? Pochopíš, co se odehrávalo před tebou? Budeš moci dohlédnout do dálky, do dávno minulého světa, ve kterém se rodili tvoji rodiče? Chceš o tom vůbec vědět? 

 K čemu ti bude těžké závaží? Závaží, které tvá matka táhne svým životem, když nenašla způsob, jak aspoň na chvíli jej odložit? Nebo to vše píši jen pro sebe? Proč? Snad abych sebe lépe pochopila a pokoušela se odhalit skrytý ´příběh´ v neuspořádaném, nelogickém, chaotickém příběhu svého života?

Když jsem se pokoušela odpovědět na otázky, na které neexistuje odpověď, když jsem bojovala se slovy jazyka, který mi není vlastní (přestože se tvářím, že ano), stal se zázrak: dospěl jsi. Nejen to. Amerika se stala jinou zemí, teritoriem zlověstně podobným místům, které jsme nechtíc opustili se strachem a zklamáním. Není již pochyb, že síly, které nás vyhnaly z našich domovů, vybojovaly své globální vítězství. Již jednou jsme s nimi bojovali. Jsme unavení. Vyčerpaní jejich znovuobjevením.

Navíc a nenadále se tato kniha stává naprosto jinou knihou. Již není knihou vzpomínek na daleká místa a daleký čas za námi. Stala se něčím zcela jiným: prosbou k Americe a světu.

 
***

Zima roku 1991 byla jednou z nejtužších, kterou kdy New York zažil. V uniformě číšnice jsem vyšla z Café Monaco, kde jsem pracovala a v ruce svírala zahraniční noviny. V blůzičce s dekoltem (povinné uniformě) se třásla zimou. Stála jsem na rohu Amsterdam Avenue a Broadwaye a začala číst otvírák s titulkem: „Tragický osud přední chorvatské herečky“. Oči mi sklouznou k mezititulku: „Těžký život lehké ženy“.

O koho tu jde, ptám se sama sebe.

To nejsem zajisté já. Jak bych mohla? Pokouším se rozpomenout na pocity nejistoty své identity. Snad nebyla jsem „váženou divadelní herečkou a populární filmovou hvězdou ověnčenou divadelními a filmovými cenami,“ jak mé CV uvádí? Nebyla jsem snad milována publikem a svými kolegy? Mohu být najednou nazvána zrádcem? Kde pramení nevysvětlitelná nenávist? Co mě s ní spojuje? Nebyla jsem to přece já, kdo pozvedl hlas proti nacionalismu, proti rozdělení státu, naší země, která již neexistuje? Nebyla jsem to já, která si naivně myslela, že nás umění zachrání před válkou? Nebyla jsem jedním dalším „dobrým kámošem“? Jestli jsem taková byla, jak jsem mohla se stát nepřítelem národa?

„Nepleť se do politiky,“ říkali obvykle rodiče. Nepletla jsem se. Vyrůstala jsem v zemi, která se jmenovala Socialistická federativní republika Jugoslávie a říkala jsem si, že politika je nejotravnější věcí na světě. Také jsem ji přehlížela včetně beztvarých zaměnitelných „politiků“ v šedivých kvádrech. S mladickou arogancí jsem přehlížela tento typ vulgární lidské činnosti. Jen a jen umění stálo za moji pozornost. Vůbec nic jiného.

Ne, do politiky jsem se nikdy „nepletla“. Zato politika se mi pletla do života.

Teď stojím zde, mrznu uprostřed New Yorku ve sporé uniformě číšnice, obklopena lidmi, kteří netuší, kdo jsem a ani se nesnaží to vědět. Ani neví, kam by mě zařadili – nebo neexistující moji zemi. Jugoslávie, Jugoslovensko… nebo je to Československo.. kdo to má všechno sledovat… proč by se měl o to starat? Vše co se děje, se děje tak moc daleko. Týká se to lidí, kteří jsou nám cizí. Necivilizovaní. Primitivní. Mají tendenci se topit v blátě své staleté nevraživosti. Touží stavět kolem sebe zdi namísto mostu.

„My tady v Americe, jsme docela jiní.“

„Nikdy by se nám to nestalo.“ „Tady by k tomu nemohlo nikdy dojít.“

Tak to naši noví američtí přátelé nám sdělovali v roce 1991. Dnes se píše rok 2019. A již tak nemluví.

V roce 2019 žijeme ve světě, který se stále více a více podobá onomu světu, který jsme zklamaní opustili v roce 1991. Krveprolití v bývalé Jugoslávii bylo možná jen jakousi předehrou, úvodem, ouverturou k hlavnímu dějství? Mohla by se Amerika poučit z událostí, které se zdály, že se jí netýkaly před čtvrt stoletím? Nachází se v událostech těch „jiných“: nedůležitých, marginálních, vedlejších lidech nějaká moudrost? Mohou se „jejich“ události stát „našimi“ událostmi?

Možná, že všechny události jsou také „našimi“ událostmi. A v to doufám.

Již kvůli svému synovi a nezcizitelnému jeho právu hledat štěstí. Kvůli vám všem.