To prohlásila Lina Mendoni řecká ministryně kultury po smrti šetadevadesátiletého skladatele Theodorakise, který měl velký podíl na zvýšení povědomí světa o situaci v Řecku během vojenské diktatury 1967-74. Příčinou smrti byla zástava srdce a plicní potíže.

Narodil se na ostrově Chios, 29. července 1925, studoval hudbu v Athénách a později v Paříži.
Jeho hudební práce sahá od vzrušujících písní založených na hlavních řeckých básnických dílech, z nichž mnohé zůstávají po celá desetiletí levicovými hymnami, až po symfonie a filmové partitury.

Složil snad světově nejznámější řeckou melodii syrtaki z filmu „Řek Zorba“ (1964). Jeho písně hrály a zpívaly mnozí známí umělci, jako Beatles, Shirley Bassey a Edith Piaf. Jeho hudba zazněla v mnohých filmech jako jsou „Z“ (1969), s tímto filmem získal cenu BAFTA za původní hudbu, „Phaedra“ (1962), který obsahoval písně s texty Nikose Gatsose a „Serpico“ (1973). V roce 1975 byl nominován na Grammy a toto ocenění získal za hudbu k filmu „Řek Zorba“ již v roce 1966. Složil „Mauthausenskou trilogii“ - známou také jako „Balada o Mauthausenu“ a „Mauthausenskou také kantátu“ - cyklus čtyř árií s texty založenými na básních napsaných řeckým básníkem Iakovosem Kambanellisem, který přežil koncentrační tábor Mauthausen.

Byl aktivním politickým aktivistou od dob řeckého odporu proti nacistické okupaci a patřil k ELAS vojenské části levicové Národní osvobozenecké fronty (EAM). V prosinci 1944 vedl oddíl v boji komunistů proti Britům a místní policii za práva Řecka v takzvané „Dekemvrianě“ (Prosincové události). Tehdy SSSR nechal událostem volný průběh. Během řecké občanské války byl zatčen, poslán do exilu na ostrov Icaria a poté deportován na ostrov Makronisos, kde byl mučen. Mnoho veteránů z ELAS emigrovalo do sousední Jugoslávie a mnozí také do Československa.

Theodorakis byl vězněn i v pozdější době v sedmdesátých letech, a to když navštívil na Kubě Fidela Castra. Leonard Bernstein, Arthur Miller, Harry Belafonte a Dmitrij Šostakovič tenkrát organozovali výzvu k propuštění Theodorakise a to bezvýsledně. Poslední měsíce svého zadržení v roce 1970 byl přesunut do zajateckého tábora v Oroposu severně od Athén. Vykašlával krev a měl horečku. Aby vojenská junta potlačila zvěsti, že byl ubit k smrti, předvedla Theodorakise zahraničním novinářům. Nakonec na naléhání evropských vlád byl skladatel propuštěn z vězení a vyhnán s rodinou do exilu do Paříže, kde byl hospitalizován a léčen z tuberkulózy.

Je známá historka ze začátku sedmdesátých let o aténském policistovi, který si broukal zakázanou Theodorakisovu píseň. Kolemjdoucí to uslyšel, zastavil policistu a řekl: „Strážníku, jsem překvapen, že si broukáte Theodorakise.“ Nato strážník muže zatknul a obvinil z poslechu Theodorakisovy hudby.

Řeckého skladatele v exilu vítali mnozí státníci jako prezident Gamal Abdel Nasser z Egypta, maršál Tito, palestinský vůdce Yasir Arafat a francouzský prezident François Mitterrand. Pomoc změnit situaci v Řecku mu přislíbili švédský vůdce Olof Palme a západoněmecký kancléř Willy Brandt. Jeho spojenci se stali umělci a spisovatelé po celém světě. V roce 1974 junta neodolala mezinárodnímu tlaku a bouřícímu se vlastního obyvatelstva. Theodorakis se triumfálně vrátil do Atén a stal se hudebním ředitelem symfonického orchestru řeckého rozhlasu a televize.

Theodorakis měl dlouhodobé vazby na Komunistickou stranu Řecka, jejímž byl poslancem v letech 1981 až 1990. V roce 1989 však kandidoval jako nezávislý kandidát s pravicovou Novou demokracií a v roce 1990 se stal ministrem za vlády Constantine Mitsotakise (otec současného řeckého premiéra), ale v březnu 1992 rezignoval. V roce 1970 v rozhovoru pro New York Times uvedl: „Vždy jsem žil mezi dvěma tóny - jedním politickým a jedním hudebním."
V pozdějších letech byl opakovaně hospitalizován kvůli zdravotním problémům a v roce 2019 podstoupil operaci srdce a byl mu voperován kardiostimulátor.