Česká média oslavovala architekta Jože Plečnika vzhledem k jubilejnímu výročí 150 let od jeho narození. Po prostudování slovinských materiálů posuňme tvrzení médií o vztahu architekta k československému prezidentu Tomáši G. Masarykovi.

Obvykle a většinou to média zmiňují, že přestavba Pražského hradu se odehrávala na základě dialogu dvou osobností – politika a architekta. K oslovení Jože Plečnika ze strany československého prezidenta skutečně došlo. Dále se ale přestavby Hradu odehrály v režii a úzkém až intimním dialogu mezi architektem a prezidentovou dcerou Alicí Masarykovou. Jejich vztah byl ovlivněn asketicky zdrženlivou povahou obou osobností.
O Jožem Plečnikovi se píše, že jako architekt žil mnišským životem. Tvrdě pracoval a většinu času trávil v pracovně na tehdejší Technické fakultě v Lublani v Aškerčevě ulici, kde od roku 1921 vyučoval dekorativní architekturu. V té době působí střídavě jak v Praze, tak v Lublani, což se na jeho dílu projevilo v obou městech. Plečnik měl velmi přesný denní rozvrh, nejedl moc masa a byl skromný. Jeho jídlo se přes den sestávalo většinou jen z kousku tmavého chleba, trochy sýra a sklenky červeného vína. Nedůvěřoval jídlu, které se nevařilo doma služebnou. Jeho věrným společníkem byl od 30. let 20. století až do druhé světové války také pes Sivko. Když nekráčel na fakultu od domu, kde bydlel, tak šel ke své setře. Proto také přestavba Lublaně se nejprve odehrávala na tomto úseku Plečnikova každodenního chození. Jeho askeze se projevovala také, jak praví jeho studenti, že skicoval své nápady i na prázdné papírové pytlíky nebo krabičky od cigaret.
Rovněž nechtěl honorář za práci pro stát nebo církev. Vystačil si s platem profesora. Dokonce se vzdal honoráře za opravu Pražského hradu. To málo, co vydělal, věnoval na nákup knih. Zajímavý byl i jeho vztah k víře. Byl silně věřící ale zároveň byl otevřen i jiným náboženstvím i ateismu. V čem hřešil a to vrchovatě bylo kouření cigaret Drava. Pomalu se ale dostáváme přece jen k dalšímu zhřešení.
Jak víme a píše se hodně o žádosti prezidenta Masaryka: „Nevidím nikoho jiného než vás, kdo by z Hradu a jeho okolí udělal něco slavného a kdo by mohl tento historický úkol splnit.“ Oba měli k sobě hlubokou úctu a porozumění.
Od začátku se do přestavby zapojila dcera prezidenta Alice Masaryková a s Plečnikem velice úzce spolupracovala. Společně vybírali starožitný nábytek pro byt Masaryků a duchovně se doplňovali. Dlouze diskutovali o kultuře a jejím vztahu k tradici a vazbě na řeckou estetiku, filozofii a lidové umění. Oba si uvědomovali velký symbolický význam prezidentské rezidence. Byt byl dokončen na konci roku 1929 a v následujícím roce Plečnik Prahu opustil. Alice věřila, že s prezidentským bytem a proměnou Pražského hradu a jeho okolí jejich spolupráce neskončila. Celou dobu doufala v trvalý návrat slovinského architekta. Byl mezi nimi hlubší než pouze pracovní vztah, o čemž svědčí jejich dochovaná korespondence.
Alice Masaryková již jednu lásku prožila , a to k vídeňskému očnímu lékaři Richardu Fröhlichovi. Své city mu ale zřejmě nesdělila a Fröhlich ji považoval především za přítelkyni.
Ne jinak to bylo s Jožem Plečnikem s ním vztah Alice Masarykové skončil u zdvořilých diskuzí a korespondence. O její lásce k architektovi svědčí jediná věta: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“
Oba si v tom byli podobní, byli zdrženliví a to i ve vztahu k druhému člověku.
Plečnik našel svůj další vztah k Emilii Fonové, lékárnici ze slovinské Kostanjevice, se kterou si začal dopisovat v roce 1930, když jí bylo 32 a jemu 58 let. Emilie na rozdíl od Alice Masarykové byla odvážnější.
Asketický Plečnik pomalu roztál v tváři v tvář zajímavé ženě. Nejprve jí oslovoval „Ctihodná dámo“, brzy pokračuje „Drahá“, u čehož již zůstane a jednou jí dokonce napíše „Moje rozbuško“. Poděkuje jí za zaslání fotografií a požádá ji o nové: „Dostal jsem vaše krásné fotky. Myslím, že to nejkrásnější jsem na nich našel. Až mě to bodlo u srdce. Jdeš do života, já jsem vyděděnec, který z něj vystupuje.“ Emilie zřejmě doufala v manželství, myslela , že jeho srdce roztaje a vytáhne ho z osamělosti. Jeho dopisy byly čím dál emotivnější, a proto se rozhodla ho navštívit v Lublani a promluvit si o manželství. Plečnik však před ní utekl do Gorenjska.
Jože Plečnik podobně jako Alice Masaryková pokračoval dále ve svém životě již samotářsky. Plečnikovým vodítkem bylo, jak řekl slovinsko-italský architekt Boris Podrecca: „Řekni životu ne! A buď architekt!