Před několika dny zveřejnila britská stanice BBC rozhovor s Novakem Djokovićem (viz BBC). BBC k rozhovoru podává navíc komentář, ve kterém mimo jiné uvádí: „Djoković je v každém ohledu pozoruhodný jedinec. Byl vychováván rodiči v době válek v bývalé Jugoslávii, kteří prodali rodinné zlato a dohadovali se s lichváři, aby mohli Novaka a jeho talent financovat.

Novak Djoković plynně mluví šesti jazyky a je pravděpodobně nejlepším hráčem, který kdy hrál tenis. Nejvýstižněji řečeno – je to člověk hluboce oddaný libertiánství (vnímaní osobní svobody a autonomie jako své ústřední hodnoty – pozn.red.). Je silně věřící ve svoji osobní autonomii.“ Ani tento komentář a další poznámky nenahradí část vyňatou z vysílání britské veřejnoprávní stanice. Uvedený komentář měl zdůvodnit Novakovu specifičnost k očkování proti koronaviru. Veškeré další dodatky nemohly vysvětlit pocity tenisty a jeho rodičů a jejich klíčová rozhodnutí. To vše zaznělo ve vystřižené pasáži.
V té Novak Djoković jasně a srozumitelně vysvětlil, proč svým způsobem jedná odlišně od ostatních vrcholových tenistů:
„Odkud to všechno plyne? Možná to má vztah k mému dětství a dospívání. V devadesátých letech, když jsem začal hrát tenis, se odehrály dvě války, byly tu sankce a lidi stáli fronty na zboží… Pro mě i pro naši rodinu to bylo těžké období… Do toho jsem začal hrát tenis, a to není právě nejlevnější sport. Na turnaje jsem musel často jezdit sám. Na turnajích jsem rychle dospíval, abych nebyl závislý na ostatních. Nemohl jsem cestovat s otcem, s rodinou ani trenérem… Na mnohé turnaje jsem odjížděl zcela sám. Od nejranějších let jsem musel být samostatný. Myslím, že mi to pomohlo vytvořit si charakter, a to ještě zamlada. Soustředil jsem se jen na své pro mě důležité věci, i když kolem našich hlav pršely bomby. Když mi bylo dvanáct, v roce 1999, tak nás bombardovali a to po několik měsíců. Po týdnu už jsme ale chodili na tenis i na celý den, přestože šlo o opravdové bombardování. V tu dobu se vyučování nekonalo. Škola nebyla, a tak jsme chodili na tenis. Když si na to vzpomenu, popadá mě nějaký zvláštní vztek a frustrace… Ale děkuji za tu zkušenost, neboť to, co se odehrálo, mě naučilo si vážit věcí, které mám. Myslím, že to mělo vliv i na moji povahu a na to, co v životě dělám.“
Stejné téma se objevilo krátce v srbské televizi. I v tomto rozhovoru (viz https://www.youtube.com/watch?v=W6N-7QiwfVA) se vše točilo převážně kolem problémů na Australian Open, a vakcinace nebo jeho vztahu s jinými tenisty a k světové tenisové asociaci ATP. Djoković se nerad vyjadřuje k politice, což v druhém rozhovoru vysvětluje: „Nedovoluje mi to moje pozice a vůbec nechci komentovat politiku jakékoli země. Již vůbec nechci mluvit o tom, co je správné a co je špatné.“ Nechtěl se moc vyjadřovat k tomu, co viděl a zažil v imigračním hotelu v Melbourne a slíbil, že se vynasnaží nějakým způsobem utečencům pomoci. I toto dával do vztahu s událostmi v devadesátých letech v Srbsku: „I u nás bylo hodně utečenců a lidí, kteří ztratili svůj domov a neměli ani jídlo nebo vodu k pití.“ K tomu dodal: „Je to problém pro nás všechny obyvatele této planety, že se něco takového děje. Jak můžeme v 21. století připustit, aby takový počet lidí neměl žádnou možnost a neměl svá práva a svobodu.“ Moderátor bělehradské televize připomněl Djokovićovi, jak v jeho autobiografické knize píše, že po všech životních zkušenostech včetně bombardování Jugoslávie „se již ničeho nebojí a co se má stát, ať se stane.“ Na to Novak Djoković přitakal: „Ano, po všech zkušenostech, co jsem zažil, díky bohu, skutečně bohatých životních a sportovních zážitcích, mohu potvrdit, že to dává sílu. V okamžiku uvolnění – ať se to stane, lze ze sebe vymáčknou maximum, co člověk v sobě má. Člověk je sám sobě největší překážkou.“ Novak Djoković to přirovnal k tenisovému zápasu a opět se raději rozpovídal o tenisu a sportu, než aby vzpomínal na minulost v devadesátkách v tehdejší Jugoslávii.