Džemil Hodžić sedí u počítače a sem tam přetáčí filmové záběry, aby se do televizí celého světa dostaly podle scénáře nejzávažnější obrázky z bojišť na Ukrajině. Je v katarském Doha v budově v newsroomu jedné z největších světových televizí Al Jazeera - kluk ze Sarajeva. Teď už je devětatřicetiletý chlapík, ale Ukrajina se vším, co se tam děje ho vrací třicet let zpátky do dětských let, do roků 1992 až 1995 války v Bosně.

Navíc mu to připomenula fotografie dvou dětí nedávno nalezená v hromadném hrobě v Srebrenici. Fotografie byla vystavena v muzeu v bosenských Potačarech a je také na Džemilově facebooku Sniper Alley. Někdo chtěl vědět, zda děti, které jsou na poničené barevné fotografii vůbec žijí. Vložila se do toho redakce německé televize ARD a po mnoha dnech neznámý člověk napsal, že žijí v USA.
Místo střihání filmu pro katarskou televizi se Džemilovi v hlavě točí jeho vlastní film. V roce 1995 si hrál v Sarajevu na ulici s dětmi, když kulka snajperisty zasáhla jeho staršího bratra Amela. Po letech Džemila napadlo, že řada fotografů, kteří se tehdy sjeli do Sarajeva, mohli zcela náhodně vyfotit Amela. Pamatuje si, když střela bratra zasáhla, jak krvácel a celá ulice z toho byla zděšená. Děti křičely a plakaly. Aby fotografie získal, vytvořil web Snaper Alley (viz sniperalley.photo/), kde začal shromažďovat fotografie z válečného Sarajeva. Fotografie mu přicházely od všech možných i slavných fotografů a Džemil k nim vytvářel podle skutečnosti příběhy. Fotografii Amela ale stále neměl.
„Nemám žádnou fotku, jak jsme spolu, jak slavíme narozeniny. Nemám ani jednu fotografii takovou, kterou si všichni dávají do alba a pak vzpomínají na dětství. Mám pocit, jako bych tehdy žil ve vězení. Chodila mi spousta fotek, ze kterých jsem vytvářel databázi. Na webu jich je dnes více než tisíc. V počítači jich mám kolem tří tisíc. Mnohé jsou příliš surové, než abych je publikoval. Jsou na nich děti, které přišly o život ve známé sarajevské Sniper Alley. Nebo, jsou na nich děti, kterým granát navždy změnil život,“ říká Džemil.
Vystavil jedinou fotku svého bratra, kterou měl a první, kdo se ozval, byl fotograf Derek Hudson. Poslal asi třicet fotografií, jedna působivější než druhá a jedna z nich známá, jak kluk bojovník s puškou se dívá jedním okem průstřelem ve skle výlohy. Pak začaly chodit další a další fotky, a to od fotoreportérů z celého světa. „Fotka bratra nepřicházela, ale měl jsem tisíce fotek jiných dětí,“ říká Džemil. Pak napsal přes facebook po shlédnutí několika fotek americkému fotografovi Thomasovi Hurstovi (na snímku vlevo a vpravo Džemil). Ten se ozval po několika měsících, když chtěl po Džemilovi lokaci ulic, kde si s bratrem hráli. Hurst podle adresy nabyl dojem, že určitě fotku Džemilova bratra má. Patřila mezi fotky, které nikdy nepublikoval, neboť šlo o fotky spíše osobní jako když vám někdo řekne „vyfoť mě“ a dívá se přímo do objektivu. Thomas Hurst měl negativy na půdě, koupil si skener, skenoval fotky a posílal je Džemilovi. Poslal i skupinovou fotku dětí (viz snímek dole).
„Nemohl jsem kontrolovat emoce a přál jsem si vrátit se do dětství,“ vzpomíná na ten okamžik Džemil. Napsal zpátky poděkování Hurstovi a ten odpověděl, že když si po třiceti letech na všechno vzpomněl, rozplakal se.
Thomas Hurst patří k významným americkým fotografům ověnčeným řadou uznání. Začínal svoji kariéru jako student právě před třiceti lety v Sarajevu v roce 1992, když si chtěl dokázat, že je chlap a nebojí se. Šel do války. Zfalšoval novinářský průkaz, přidal se k fotografovi Johnovi Downingovi, kterého se Thomase Hursta zželelo. Hurst fotil to samé co Downing, než se vypracoval fotit samostatně. Samotný fotograf Thomas Hurst by také stál za další samostatný příběh… Je mimochodem vynálezcem COVR Photo pro skryté fotografování mobilem.