Pamatuji se na to dodnes a za desítky let to mám zapsané v paměti, jakoby to bylo včera. Sedíme s matkou na návštěvě ve studentské koleji v Břevnově, je čas kolem Vánoc a na stole byl malý vánoční stromeček. Studentka, která přiletěla do Československa z Nového Zélandu, kde přečkala druhou světovou válku vysvětlovala pocity Evropana na konci světa. Zda byla Srbska či Chorvatka nebylo podstatné všichni byli Jugoslávci a byli ubytovaní na jugoslávské koleji krále Aleksandra.

Na toto jsem si vzpomněl, když jsem přečetl na fb post odkazující na článek věnovaný bělehradskému projektu Marina Dorčol (viz https://1url.cz/lrBPW) a zároveň upozorňující na monografii knihu Tanji Damljanovićové „Češko-srpske arhitektonske veze 1918-1941“. Text podtrhuje propletenost a vzájemné ovlivňování bělehradské a pražské architektonické školy. Článek uvádí, že bělehradští architekti byli ovlivněni českým rondokubismem. Dále popisuje dnešní situaci, kdy společnost SEBRE vlastněná českým kapitálem podílející se na projektu bělehradské čtvrtě Dorčol opět spojuje českého architekta Stanislava Fialu a srbkou architektku Jelenu Kuzmanićovou. Architekti obou národů spolupracovali před sto lety a nyní se to opakuje. Spojení české a srbské architektury věnovala velkou pozornost ČT s doprovodem architekta a herce Davida Vávry v seriálu Šumné stopy (např. Srbsko – Od Dobroviče po Fialu). O propletenci srbsko - české architektury se můžete více dozvědět z publikace Architektonické vazby Bělehrad – Praha k výstavě v Legdenburské zahradě z roku 1997 (viz http://beogradskonasledje.rs/wp-content/uploads/2012/10/beograd-prag.pdf ).

PRAŽSKÁ JUGOSLÁVSKÁ KOLEJ
Vraťme se k pražské jugoslávské koleji krále Aleksandra (na snímku vpravo), která je dílem srbského architekta Nikoly Dobroviće (na snímku vlevo se studenty a článek o něm: https://1url.cz/cK0HG). Vazby mezi Československem a Královstvím Jugoslávie byly tehdy velké a v Praze studovalo hodně jugoslávských studentů. Byli velice politicky aktivní a ovlivňovali studenty v Jugoslávii, které podporovali v boji za jejich práva. V únoru roku 1936 poslali jugoslávskému ministerstvu školství rezoluci stavící se za své kolegy v Jugoslávii. Studenti byli převážně levicově orientovaní a přívrženci Komunistické strany. V Praze byla tiskařská technika a tisknul se zde stranický deník „Proleter“. Jugoslávské úřady si u československých stěžovaly na pražské studenty, což vyvrcholilo zatčením 36 jugoslávských studentů v Praze. Vše pak vyvrcholilo článkem Josipa Broza Tita v „Proleteru“ s výzvou k účasti ve španělské občanské válce. Jugoslávští pražští studenti z Aleksandrovy koleje se stali vůdci organizování odchodu studentů do Španělska. Jejich hlavní velitel pražský student Branko Krsmanović do své smrti v roce 1941 organizoval také první partyzánský odpor v Jugoslávii a stal válečným hrdinou Jugoslávie.
Aleksandrova kolej v Břevnově byla po válce opět centrem jugoslávských studentů a to doby roztržky s Titem. Kolej byla přejmenovaná na kolej Jana Ámose Komenského a jugoslávští studenti ji museli opustit. Už se jim nevěřilo. Vztahy mezi Jugoslávií a Československem nejen v architektuře ochably.