Žijeme materiálním a rychlým životem. Zřejmě proto nás přitahují staré příběhy, kdy obdivujeme vůli a sílu našich předků. Do zvláštní kategorie patří duchovní život ve středověku. Na pouti Balkánem se setkáváme se stopami a svědectvím tohoto života na každém kroku. Mezi ně patří úkryty asketických mnichů a božích služebnic. Nacházíme je jako jeskyně ve skalách zdejšího mohutného horstva nebo vybudované jako prosté miniaturní cely vedle klášterů a kostelů.

Zvláštním příběhem po generacích do současnosti předávaným je případ mladé pětadvacetileté dívky Lukrice (Lukrécie) z ostrova Brač. Pověst o ní koluje a je o tom, že Lukrica se nechala dobrovolně zazdít v malém prostoru vedle oltáře v kamenné stěně jižní strany starogradského kostela sv. Nikoly na ostrově Hvar. Své tělo a duši uvěznila do své smrti po dobu pětatřiceti let.
Ve fantaziích zdejších ostrovanů běží otazníky nad osudem dívky narozené v roce 1534 na Brači, která byla prostou venkovskou pastýřkou. V její mysli uzrálo rozhodnutí opustit rodný ostrov a vydat se lodí přes úžinu na protější ostrov Hvar. Vypráví se, že za vše může její otec, který toužil po vnoučatech. Myslel to s Lukricií dobře, když viděl, že dívka v pětadvaceti je stále sama. Přišel jednoho dne z pole a říká: „Lukrice, však víš, že nemládneš. Mám pro tebe Šimona z Nerežišć. Je vdovcem a má syna. S ním ti bude dobře a má velké stádo ovcí...“ Lukrici se zatmělo před očima, nestála o Šimona ani o Antuna nebo Jureta. Netoužila po nikom. Byla velice zbožná, jako ostatně všichni ostrované. Modlila se k Bohu s přáním, že chce zůstat svobodnou dívkou oddanou Bohu. Od sousedky pastýřky zaslechla vyprávět o karmelitánkách a o tom, že celý svůj život zasvětily Bohu. Modlí se, pomáhají starým lidem a nemohoucím. Lukrici se zdálo, že v okamžiku vyprávění o řádových sestrách poznala smysl života.
Rodičům nic neřekla a přemýšlela, jak utéci z domova, tam, kde ji nikdo nenalezne. Chtěla být tam, kde ji nikdo nebude přemlouvat od jejího záměru. Rozhodla se v roce 1559, což bylo nejtěžší nechat rodiče v slzách, lodí se vydala do neznáma a poslední pohled na ostrov Brač byl daleko snadnější než by se zdálo. Ve městě Stari Grad vyhledala starostu a sdělila mu záměr nechat se zazdít. Pohledem na dívku se mu její úmysl nezdál opravdový, ale po rozhovoru s poznal, že dívka není pomatená. Myslí to skutečně vážně. Nechal v kostele sv. Nikoly vybudovat celu. Pak se konal slavnostní obřad a lidé při uzavírání Lukrice do cely zpívali: „Do ráje tě vedou andělé...“ Zprvu čas od času se z cely ozýval tichý nářek, než utichl. O Lukrici se stále méně a méně vědělo a ona sama se zcela Bohu oddala. Malým otvorem dostávala od lidí jídlo a pití, přestože někdy sami neměli co jíst. Modlili se k ní, naslouchali u její zdi a snažili se být co nejvíce potichu. Zažila dokonce nájezdu Turků a vypálení města. Turci o ní nevěděli a tak přežila. Když po odchodu Turků přišel verónský biskup Valier zkontrolovat stav kostela s úžasem zjistil, že je zde cela i s Lukricí. Ta v cele žila 35 let do svých šedesáti, než lidé zjistili, že chléb z okénka nemizí. Mezi lidem se začalo vyprávět, že údajně byla pohřbena bledá žena bílá jako ovčí rouno s vlasy až k zemi a dlouhými nehty. Její hrob se měl nacházet na prahu, který naposledy překročila.
Jde o příběh nikoli vymyšlený ale pravdivý a svědčí o tom spis apoštolské vizity v roce 1579, kde je psáno o poustevnici Lukrici z ostrova Brač a kostele sv. Nikoly.
Způsob života podle vyprávění zde popsaný, to je uzavření člověka do čtyř stěn, se nazývá anachoretství a v Evropě se vyskytoval od 11. století. Jak v úvodu bylo popsáno na Balkánu jsou dodnes památky po poustevnících žijících na samotách, ale s možností volného pohybu. Existují ale také stopy po anachoretství, to je izolovaných jedincích uzavřených do čtyř stěn své cely. Podle historika a dominikána Ivana Armandy, který mimo jiné také o Lukrici píše, je anachoretství prokázáno od 13. do 16. století existencí cel na území od Šibeniku až po Boku Kotorskou. Na ostrovech Brač, Hvar a Vis až do poloviny sedmnáctého století. Jak Ivan Armanda uvádí, případ Lukrice v cele kostele sv. Nikoly na Hvaru je ojedinělý v tom, že Lukrica nebyla součástí žádného společenství, ale sama se pro tento způsob splynutí s Bohem rozhodla. Souvisí to s tím, že Lukrica byla chudou dívkou, navíc utekla a nechtěla být nalezena. Místa v klášterech bylo tehdy nedostatek a bylo určeno spíše pro urozené dívky. Anachoretství bylo považováno za nejvyšší stupeň pokročilosti v duchovním životě.
I v češtině lze o fenoménu anachoretství číst a to v knize neznámého autora ze 13. století vydané Karlovou univerzitou a nazvané „S Pánem Bohem zazděná. Průvodce pro poustevnice“.