Prohlížím staré kresby starého Bělehradu. Vzpomínám na rodiče, kteří mi je zanechali. Tehdy mě to otravovalo, když mi ukazovali, kde měl dědeček v Bělehradě prádelnu v Dečanske ulici, než ji odstěhoval na Crveni Krst. Otravovalo mě, když otec zdůrazňoval, že chodil do I. mužského gymnázia.

Teď s chutí čtu, proč v Bělehradě jsou gymnázia číslována (viz článek:„Kako su Beogradske gimnazije dobile ime?“) a hledám v paměti, jak se jmenoval kostel v Kajmačanské ulici, kde jsem byl potají pokřtěn, aby se to komunisti nedozvěděli. Pokrov (plášť) přesvaté Bohorodice jsem našel přes google-map.
Vzpomínám, když jsme z Prahy přijeli a strýc vyprávěl o umění českých uzenářů a českých párcích. Na jednoho českého mistra řemesla si vzpomenu, kdykoli porovnávám české cukrářství se srbským. Každé je absolutně jiné! A jedno cukrářství v Bělehradě české dorty připomíná, neboť v městě nad řekami žil velice slavný cukrář, který byl Čechem. Zavedla ho sem láska.
Jmenoval se srbsky Dragomir Jovanović a přitom měl české jméno i příjmení – Jaromír Dlabl. Řemeslu se naučil od světoznámého slavného cukráře švýcarského původu Emila Gerbeaud. Ten založil slavnou maďarskou cukrářskou školu, kde se vedle Vídně Jaromír Dlabl alias Dragomir Jovanović cukrářskému řemeslu vyučil a zdokonalil.
Do Srbska ho přivedla láska, nikoli cukrářská, ale opravdová, že se zde v roce 1922 oženil (oba na snímku vpravo). Dokonce přešel na pravoslavnou víru a s tím změnil i své jméno. První svoji cukrárnu otevřel v Bělehradě v Pašičově ulici, dnes Nušićově za rohem Terazijí. Obchod se jmenoval „Zora“ a existoval ještě po válce, než ho komunisté znárodnili. Cukráři tehdy přešli do národního podniku „Gradske poslastičarnice” a v Nušićově ulici se na štítu obchodu stejného druhu objevil nápis „Opatija“. Jak tvrdí svědkové kvalita výrobků upadala až se z koláčů, dortů stala pouhá kamufláž prodeje alkoholu. Za výkladem se leskly láhve Rubinova vinjaku. Dragomir zklamaný osudem se na čas vzdal svého cukrářského umění. Žádný sebesladší zákusek nedokázal zapudit hořkost na duši. Naštěstí po čase zanechal hoře. Z té ho vytáhla chuť dokazovat, že něco umí a v polovině padesátých let otevřel obchod na rohu ulice Mišarske a Svetozara Markoviće. Zde vydržel tvořit svoji sladkou slávu až do smrti v roce 1979. Živnost převzala manželka Biserka a potom jeho dcera Zlatana s cukrářem Vlatkem Novačićem. Prodejna nesla dlouhý čas jeho jméno. Malá cukrárna se stala v Bělehradě slavnou a vzpomíná na ni nejeden z místních včetně slavných (Momo Kapor nebo Libero Markoni) nebo neslavných, kteří sem také údajně často zavítali po opileckých radovánkách, aby se opět vzpružili a slovy bělehradského básníka Libera Markoniho (přezdívka Slobodana Markoviće) „nešli diagonálně“. Dodnes má cukrárna název „DJ“, což jsou iniciály Dragomira Jovanoviće a stále se nachází na stejném místě (viz http://www.poslasticarnicadj.com/). Cukrárnu vede vnučka Saša a určitě dnes pátrá po vandrování svého dědečka.