Staří novináři rádi vzpomínají na pach tiskařské černě a papíru. Zřejmě fermež s plynovými sazemi, ze kterých se čerň vyrábí, musí mít vedlejší produkt jakousi drogu. Nová žurnalistika se neliší jenom postrádáním tohoto pachu. V Bělehradě jsem rád navštěvoval redakce novin, sporadicky mi i něco vyšlo. Mnohokrát jsem tam byl v jednom listu pracovně.

Rozdíl obsahový mezi dřívější a současnou novinařinou jsem si uvědomil 11. dubna při 24. výročí smrti srbského novináře Slavka Čuruvije. Na jeho počest a zároveň protest se v ten den večer v Bělehradě konal pochod ulicemi, kterými naposledy novinář prošel od Knez Mnihajlove do Svetogorske ulice, kde byl zastřelen. Průvodu se účastnila řada novinářských veličin i ze zahraničí.
Na osudu novináře Čuruvije je vidět, jak se toto řemeslo má dělat. Nejde jen něco hezky napsat nebo v TV či rozhlase říct… Je to boj válka o něco. Hodnoty musí být cítit z práce a činů novináře. Hlavní vlastností je odvaha. Srovnejme práci Slavka Čurivije s tím, co dnes žurnalistika předvádí.
Psal se rok 1996 Slavko Čuruvija zakládá první srbský privátní tabloid „Dnevni Telegraf“ a je rozhodnut do toho dát vše, ať to stojí cokoliv. Nebyl to obvyklý obyčejný bulvár, kde účelem je vulgárnost a senzace. Bulvár byl pro Čuriviju prostředek, jak popularizovat boj s Miloševićovým režimem.
Milošević v polovině devadesátek byl na počátku svého pádu. Na jedné straně opíral moc o média zejména televizi a na druhé straně se lidé již začali bouřit. Dnes tomu říkáme „rozdělená společnost“. Opozice a studenti pořádali protesty a Milošević se svými příznivci organizoval takzvané „kontra-mítinky“. Na Milošećovi demonstrace přicházeli lidé údajně za úplatky od režimu. Byli to především straničtí aktivisté, Srbové pro ně vymysleli tehdy výraz: „botovi sendvičari“ (sluhové za sendvič).
V roce 1996 po Miloševićem zmanipulovaných volbách Čuruvija ve svém deníku o tom píše, ale nikoli s puncem senzacechtivosti. Podává exkluzivní informace a získává si tím čtenáře. Žádné vymyšlené aféry, ale čerpá informace díky svým dobrým a velkým stykům s politiky. Byl v dobrém kontaktu s manželkou Miloševiće Mirou Markovićovou. Čím více se politická situace v Jugoslávii komplikovala, tím více docházelo ke sporům mezi Čuruvijou a Miloševićem. Dalším vrcholem byl osudový začátek bojů s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK), kdy v březnu 1998 jugoslávské síly zaútočily na kosovského vůdce a celou jeho rodinu Adema Vašarije. Pro nás neznatelný slovní rozdíl, když Dnevni Telegraf nenazval tuto rodinu teroristy. To bylo další minus pro Čuruviju. Vašari a 58 členů jeho rodiny bylo tehdy zabito, čímž začala válka v Kosovu. Čuruvija to tehdy vysvětloval, že nelze rodinu nazvat teroristy. Bral Vašariho rodinu spíše za albánský klan se vším všudy i se mstou. Tehdy, kdokoli objektivně psal o válečném dění v bývalé Jugoslávii se automaticky stal protirežimním. Miloševićův režim zakazuje vycházení Dnevnog Telegrafu a rovněž magazínu „Evropljanin“, který Čuruvija také vydával. List nadále vychází v Černé Hoře a je tajně kolportován v Srbsku. Poslední kapkou v boji proti Miloševićovi a objektivní novinařině o dění v Jugoslávii se stalo v roce 1998 vyhrožování možným bombardováním ze strany NATO. Dnevni Telegraf přichází 13. října s titulkem „NATO odobrio napad, Milošević prihvata plan?“ (NATO schválilo útok, Milošević plán schvaluje?“). Čuruvija byl obviněn ze šíření strachu a defetismu. Jako šéfredaktor se svým zástupcem Aleksandrem Tijanićem píší v říjnu 1998 dopis Miloševićovi, ve kterém se dožadují svobody médií a obviňují režim, že bez vyhlášení výjimečného stavu se chová, jako by tento stav existoval a existovala válečná situace. Dopis uzavírají s tím, že Milošević „vyčerpal veškerou velkou podporu většiny lidí, kterou z počátku své vlády měl.“
Situace se přiostřila, dochází k domovní prohlídce ozbrojené policie v bytě Čuriviji a režim se snaží za každou cenu zastavit vydávání listu. Čuvrija odolává a stále se snaží objektivně informovat o dění v Jugoslávii. V březnu roku 1999 dochází k bombardování země a Čuruvija se ostře pohádá s manželkou Miloševiće. Dokonce jí měl říct, že ona s Miloševićem nedělají dobře pro svůj národ a že za to budou viset na náměstí Terazije v centru Bělehradu. Vše mělo dohru v tom, že několik provládních deníků napsalo „Čuruvija uvítal bombardování“. Několik dní na to byl po cestě domů zastřelen.
P.S.
Srovnejme dnes podobnou situaci, kdy je válka na Ukrajině a jak nás novináři informují. Mnoho lidí se domnívá, že nejsme objektivně informováni a že za objektivní informace následuje trest.