V úterý 23. května se konal v kavárně „Lastavica“ literární večer u příležitosti návštěvy Prahy srbským spisovatelem Stefanem Simićem. Na autorském večeru představil svoji tvorbu v pásmu provázaného také hudbou a poezií nazvaném „Teatar iskrenosti“ (Divadlo upřímnosti).

Stefan Simić je vystudovaný sociolog a říká, že tato profese mu umožňuje specifický vhled do společnosti a jejího dění. Umožňuje to, jak uvedl, také lepší pochopení lidí nutné pro literární tvorbu.
Mohu to potvrdit. Vystudoval jsem také sociologii a vedle navíc specializaci pro klinickou psychologii. To se mi stalo osudové, když s doktorkou prací jsem seznámil bělehradského novináře, se kterým jsem měl rozhovor pro tehdejší časopis „Svet“ o sebevraždách a depresích. Kvůli tomu bylo pro mě v socialistickém Československu rázem po všech ambicích nejen ve společenských vědách. Pracoval jsem v IT a sociologii nebo psychologii mi nahrazovalo psaní povídek. Napsal jsem jich desítky pro různé noviny a časopisy. Dnes, podívám-li se na noviny časopisy, jsou téměř bez literatury a poezie.
To se mi honilo hlavou, když poslouchal jsem úryvky z prózy a poezie Stefana Simiće. Zejména působivě zněly jeho ukázky s vysvětlujícím kontextem týkajícího se nedávných tragických událostí v Srbsku. Spisovatel podtrhnul zejména tu bělehradskou školní tragedii. V kontextu k události četl úryvek ze své knihy „Moje je da kažem: Rekoh i olakša dušu“ (Na mně je, abych to řekl: Udělal jsem a ulevil duši). Pasáž je věnována dětem a nazval ji „Generace vyrůstající bez poezie“. Začíná slovy: „Vám budoucím dětem jména jako jsou Tolstoj, Neruda, Jevtušenko, nic neřeknou. O Bulatovi Okudžavovi si budete myslet, že je to méně známý fotbalista, nebo že Alberto Moravia je zakladatelem jakési firmy… V Rusku nebudete hledat vesnice, kde jsou břízy, hříbata, kde pobýval Jesenin, ale půjdete do nákupního centra… Když budete hrát ruletu, nepřipomene vám to Dostojevského, který v německém Baden Badenu prohrál veškeré své peníze… V Londýně vás nebudou zajímat ulice, kterými procházel Oscar Wilde, místo toho se bude pídit, kde se nachází stadión Chelsea nebo Arsenalu... V Praze se neohlédnete ani za domem, kde žil Kafka… Staré dědečkovy knihy budou lapačem prachu, možná je někdo již vyhodil...Nakonec vám nic neřekne ani to, co v básni píši, neboť tomu nebudete stejně rozumět… Vám, kteří budete žít bez poezie… Vám, kteří se budete milovat bez lásky.“
Ne, není mě, jistě ani Stefanu Simićovi líto, že nemáme, kam psát krátké povídky nebo básně, než jen na facebook s otázkou, zda to někdo přečte. Otázka: „Bude někdo číst“, visí jako Damoklův meč nad civilizací se všemi jejími důsledky, které přináší. Nad tím se Simić ve své tvorbě nejen jako literát a také jako sociolog zamýšlí.
Když jsem si šel do Slovanské knihovny půjčit jeho prvotinu „Pustite nas“ (Nechte nás) s jistotou jsem věděl, že nebude půjčena. Vím to, když chodím pro knihy jiných autorů z bývalé Jugoslávie. Ne, nestane se, že by byly rozpůjčené. Když požádal jsem Stefana, aby do knihy něco napsal, když zvedl hlavu a podal mi propisku, četl jsem jen stručný vzkaz: „Děkuji za přečtení, Stefan Simić.“