Západ hodlá svým způsobem ovládnout Balkán vědom si zdejšího působení a vnímání Ruska, což považuje za hrozbu. Tak lze jednou větou ohodnotit článek německé stanice Deutsche Welle.

Článek byl publikován v několika jazykových mutacích zemí bývalé Jugoslávie a shrnuje analýzy médií německých expertů na Balkán (viz https://www.dw.com/hr/njema%C4%8Dki-tisak-o-srbiji-opasan-kurs-na-balkanu-a-berlin-%C5%A1uti/a-66527099). Většina, stejně jako řada analýz v chorvatských a srbských médiích poukazuje na fakt, že se Západu nedaří Srbsko a bosenskou Republiku Srbskou „vytrhnout“ za spárů Moskvy. Dokonce v Srbsku převládá protizápadní nálada a neochota vstoupit do EU. Novinář Michael Martens expert na jihovýchodní Evropu v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung dává tento trend do souvislosti s tím, že velký počet Vučićově nakloněných médií řadu let vede protizápadní kampaň a píše o Rusku a Číně jako přátelích Srbska (viz Putins beste Freunde am Balkan - https://www.faz.net/aktuell/politik/ausland/gegner-von-putins-regime-leben-in-serbien-gefaehrlich-19100110.html). Martens tvrdí, že Putin je podle průzkumů v Srbsku nejoblíbenějším zahraničním politikem. Německý novinář podotýká, že srbská tajná služba spolupracuje s ruskou a výsledkem bylo odposlouchávání a zatýkání ruských disidentů již v roce 2021. Mezi nimi byl zatčen letos v dubnu známý bývalý koordinátor opozičního hnutí Otevřené Rusko Kara-Murza laureát Ceny Václava Havla. Údajně Kara-Murza mluvil o spolupráci srbské a ruské tajné služby.


BALKÁN NEVYŘEŠÍ EVROPA ALE AMERIČTÍ DIPLOMATÉ

Zajímavá je část článku Deutsche Welle, který se věnuje německé zahraniční politice vůči Balkánu (rozuměj Srbsku). Článek vychází z analýzy novináře Ericha Rathfeldera, jeho úvahy v berlínském deníku Tageszeitung (viz https://taz.de/Spannungen-im-Westbalkan/!5949828&s=Rathfelder/). Podle něj jakoby se o Balkánu výlučně rozhodovalo mezi Německem a USA. Rathfelder v článku píše: „Srbsko má být nyní zjevně zataženo do západního tábora s ústupky v Kosovu a Bosně.“ Podle autora se tak má stát na podkladě iniciativy amerických diplomatů Gabriela Escobara a Christophera Hilla, kterým jen přizvukují Josep Borrell s Miroslavem Lajčákem za EU. Německo se podle autora nebude v tomto angažovat: „Berlín nedělá nic. Ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která se kdysi postavila proti nacionalistickým postojům, teď mlčí… Opravdu chce Berlín svěřit zahraniční a bezpečnostní politiku EU na Balkáně výhradně diplomatům USA a EU a Viktoru Orbánovi?“ Erich Rathfelder v tomto vidí chybu americké politiky, která díky Clintonově diplomacii dosáhla v Bosně míru, ale nynější američtí diplomaté tehdejší dohody pošlapou výměnou za podporu srbského nacionalismu jen, aby Srbsko dostali do západní sféry vlivu. O Orbánovi se Rathfelder zmiňuje, neboť ten bezvýhradně Vučiće podporuje.


NĚMECKÁ TVRDÁ SÍLA VŠE METTERNICHOVSKY VYŘEŠÍ

Daleko nejzajímavější je úvaha - esej, která byla od Deutsche Welle vybrána z německých médií a je od rakouského politologa bosenského původu Muamera Bećiroviće v deníku Berliner Zeitung (viz https://www.berliner-zeitung.de/politik-gesellschaft/der-balkan-benoetigt-deutschland-als-ordnungsmacht-sonst-wird-es-krieg-geben-li.377640). Hned úvodu píše, že Balkán bez německé angažovanosti zůstane nestabilní. Zároveň upozorňuje, že k takové angažovanosti Německu dnes chybí historická znalost Balkánu, strategie a vůle, neboť Berlín si myslí, že tato část Evropy není základním kamenem německé zahraniční politiky.

Bećirović jako mladý studující politolog vychází ze svého studia knížete Metternicha nabízí vpravdě metternichovské řešení: „Strategická situace na Balkáně se za více než 100 let téměř nezměnila.“ Politolog tvrdí, že „Vučićovi se podařilo – a to je jeho velký státnický počin – odvést pozornost Západu, zejména Německa, od skutečnosti, že Německo, nikoli Srbsko, má moc nastolit na Balkáně pořádek… Fascinující na tom je, že nikdo nechce vzít Srbsku status nejmocnějšího státu a jeho vliv.“ Proto Bećirović radí, že je to Německo, které musí stavět na historickém poznání vyvažování srbské nadvlády na Balkáně. Jako Metternichů velvyslanec Bećirović radí: „Učiňme těsnější svázání Sarajeva s prorakouským Záhřebem.“ A pokračuje: „Obě země (Bosna a Chorvatsko) by měly ukončit srbský nárok na hegemonii a prosadit ´císařskou´ hegemonii v regionu.“

Jak je tato hegemonie myšlena: „Jedinou zemí, která by mohla na Balkáně zavést pořádek a trvale zajistit vlastní strategické zájmy v regionu, je Německo. Je nejdůležitějším obchodním partnerem Chorvatska, Bosny a Srbska a je geograficky vzdálené jen několik set kilometrů. Pro vytvoření územního řádu založeného na německých ideách by byly na místě ekonomické i geografické a vojenské předpoklady. Proč váhat?“

Nezájem Německa o Balkán vidí rakouský politolog jako strategickou chybu: „Německo potřebuje získat východní Evropu na svou stranu, pokud chce dosáhnout nadvlády v Evropě, a to včetně Balkánu.“

Proti předchozí Rathfelderově úvaze o americkém řešení vidíme posun a to proto, že Bećović si myslí, že Balkán je pro Američany nezajímavý, když jejich angažmá je v Ukrajině a Tchaj-wanu.

Bećović si myslí, že USA by nebyly schopny toho co Německo: „K tomu, aby na Balkáně zavládl pořádek, je potřeba síly, německé síly. Vše ostatní je odsouzeno k neúspěchu v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu… Jediné, co musí Berlín udělat, je začít a vymyslet strategii, jak na Balkán vnést pořádek… Každý problém, který by mohl nastat, by Německo mohlo na národní a především evropské úrovni ekonomickou tvrdou silou odstranit. Pokud by nastaly problémy, Německo by poslalo vojáky.“ Bećović je zřejmě nadšen Metternichovým politickým testamentem: „Jen na myšlence pořádku může spočívat myšlenka svobody.“

Všemi mastmi mazaný rakouský politolog je věrný metternichovským zásadám a ví, jak nad Srbskem také vyzrát bez použití německé armády: „Dalším způsobem, jak přesvědčit Bělehrad, aby se vzdal svého nároku na hegemonii, je vyvolat nepokoje v samotném Srbsku. Pokaždé, když Vučić rozdmýchává národnostní konflikty v Bosně nebo Kosovu, může Německo udělat totéž v srbských regionech Sandžak nebo Vojvodina, kde žijí menšiny požadující větší autonomii.“

Na závěr můžeme jen poznamenat: Dočkáme se Svaté aliance? Je to největší diplomatický úspěch Metternicha po napoleonských válkách v roce 1815 Vídeňským kongresem, kdy došlo k úpravě mezinárodních vztahů soustavou smluv. Šlo o spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska na základě „křesťanské solidarity“ - viz obrázek – Metternich v popředí stojí.