Káva je na světě druhým nejprodávanějším zemědělským produktem a po ropě druhou nejcennější obchodovanou komoditou. Nejvíce kávy, jak známo se vypije v severských zemích. Finsko, Norsko a Dánsko vedou ve světových tabulkách. Nicméně práva káva se bezesporu pije na Balkáně, především v Bosně a Hercegovině a Srbsku.

Obě země nejsou v pití žádní chudáci, především Bosňáci holdují kávě a ve spotřebě něco málo pod 7 kg na osobu jsou v popředí světových tabulek a Srbové se 4,3 kg jsou proti české spotřebě 2,4 kg rovněž pěkně náruživí.
Než statistiky FAO (Food and Agriculture Organization) z roku 2020 nás spíše zaujme článek z bělehradského deníku Politika, že káva espresso válcuje v Srbsku tradiční kávu z džezvy. Podle Nikoly Srbinovského, ředitele firmy Mileks, která do Srbska kávu dováží, není to prý otázka ceny: „Instant, espresso nebo kapsle jsou dokonce dražší, ale proč vařit kávu v džezvě, když stačí zmáčknout knoflík.“ Ředitel k tomu dodává, jaká je praktika například přes Dunaj v Novém Bělehradě: „Majitelé mají nasmlouvané přístroje na kávu a musí za měsíc prodat určité množství espressa a nezbude místo pro domácí kávu z džezvy. To bohužel zasáhne také místní malé pražírny kávy. Za posledních pět let registrujeme jejich zavírání a od roku 2021 to jde s nimi s kopce.“
Jediné co v článku deníku Politika může potěšit je zpráva, že při návštěvě ugandského prezidenta Yoweriho Kaguta Museveniho v Srbsku byl domluven dovoz ugandské kávy, která údajně proti dovážené brazilské kávě Rio Minas obsahuje vyšší procento kofeinu.
Konec kávy z džezvy v Srbsku je tragedií o to více, jestliže je pravdou, co píše web srbského rozhlasu a televize, že vůbec poprvé v Evropě se káva pila v Bělehradě. V roce 1522 byla v orientální čtvrti Dorčol otevřena Turky první kavárna. Uvádí se, že se nacházela v jednom domě v patře s tehdy typickým nízkým stropem a při pití kávy se sedělo na podlaze. Kdyby to byla pravda, tak se káva v Bělehradě pila dříve než v samotném Istanbulu, natož v jiných evropských městech. Od 16. do 19. století bylo pití kávy výhradně mužskou záležitostí a teprve od druhé poloviny devatenáctého století nabírá popíjení kávy jiný sociální smysl, a to s otevřením dámských salónů a organizováním „soaré“. O rozkvětu kaváren v Bělehradě v 19. století mluví údaj, že například Makendonská ulice měla čtyřicet domů a v polovině z nich byly kavárny.
S výše napsáným by zcela určitě nesouhlasili v Bosně a Hercegovině. Proti by byl bývalý novinář Raif Čehajić, který napsal knihu „Kafa - magični napitak“. V ní píše, že s pádem Bosny pod Turky roku 1463, se zde začala pít káva. „Fildžan a turska kava pochází právě z té doby,“ píše Čehajić. Na vysvětlenou mimo džezvy je pro Balkán typické pít také kávu z fildžanu, což je porcelánový hrneček bez ouška. Někteří Bosňané pijí kávu přes kostku cukru nebo ratluk. Turecký historik pocházející z Bosny Ibrahim efendija Alajbegović tvrdí, že kavárny v šestnáctém století se v bosenských městech nacházely na každém rohu.