Nepamatuji se, kolik mi bylo let, když jugoslávská menšina v Praze byla na den oslav vzniku SFRJ pozvána velvyslanectvím do tehdy existujícího kina „64 U Hradeb“ v Mostecké ulici vedle ambasády. Byl jsem dítě a shlédl jsem slavný jugoslávský film Bitva na Neretvě z roku 1969, režiséra Veljka Bulajiće.

Hráli v něm slavní hollywoodští herci Yul Brynner, Franco Nero, Sylva Koscinová, Orson Welles, Hardy Krüger, Curd Jürgens, Anthony Dawson a vedle nich Sergej Bondarčuk,Ljubiša Samardžič nebo Milena Dravićová. Film jsem později viděl ještě několikrát a musím se přiznat, že mě to moc nebralo. Bylo to tím, že v té době jsme byli neustále živeni filmy o partyzánech, sovětských osvoboditelích a museli jsme o nich psát školní referáty.
Více mě později zaujalo čtení o historii vzniku AVNOJ (Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie), komunistické strany Jugoslávie a životní příběhy jednotlivců. Otec zažil za války útěk v převlečení za muslima z obklíčených kasáren přes Bosnu. Jeho spolužákovi se to nepodařilo, skončil v koncentráku. Po válce měl fóbii z davu mačkajících se lidí, že nemohl jezdit v hromadných dopravních prostředcích a tak chodil pěšky nebo jezdil všude autem.
Podobně mě zaujal příběh Ivana Ribara. Mimochodem studoval rok práv v Praze, chodil na přednášky T. G. Masaryka a stal se z něj zarytý „masarykovec“. Jako mladý advokát se stal členem Chorvatské pokrokové strany, která se řídila ideologicky Masarykovými demokratickými myšlenkami. Později se stal významným členem Demokratické strany Svetozara Pribićeviće. Stáhl se však z politiky, ale díky svým synům (Ivy Loly a Jurici) opět politice propadl a to pod vlivem komunistické ideologie. Za války odešel k partyzánů a stal se předsedou AVNOJ představující pozdější poválečnou „skupštinu“ jugoslávské federace.

SMUTNÝ PŘÍBĚH IVANA RIBARA
Byl jedním z hlavních zakladatelů dnes již 80. výročí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Jistě se Ivan Ribar musel těšit na zakládající den 29. listopadu 1943 na zasedání AVNOJ v bosenském městě Jajce. Dva dny předtím 27. listopadu odpoledne vstoupil do domu, kde byl ubytován předseda komunistické strany Josip Broz Tito. Předseda Tito mu nabídl kávu a vzápětí mu oznámil smutnou zprávu o smrti staršího syna Ivy Loly, který zahynul po náletu německých letadel v Africe. Ivan Ribar smutně svěsil hlavu a řekl, že by měl poslat depeši druhému synovi Jurici, aby přijel do Jajce. Zřejmě Tito chtěl zprávu ještě utajit, ale musel s pravdou ven a řekl Ribarovi, že v bojích zahynul i druhý syn Jurica. Ivan Ribar nemohl tušit, že příští rok v červenci mu Němci zastřelí manželku Antoniji a zakladatel jugoslávské federace zůstane sám.

II. ZASEDÁNÍ AVNOJ
Dodnes prostory II. zasedání AVNOJ v Jajcích vypadají jako před osmdesáti lety. Nachází se v Sokolském domě, dodnes zde visí jugoslávská, sovětská, britská, americká a proletářská vlajka. Jsou zde portréty Tita, Stalina, Churchila, Roosevelta a Marxe, které narychlo před zasedáním nakreslil Djordje Andrejević Kun, srbský malíř a odbojář. V pět hodin odpoledne zde v památní den sbor zazpíval píseň Hej Slované a Internacionálu. Sbor byli partyzáni, kteří v pauzách mezi bojo nacvičovali i s puškami. Bohužel při nácviku byl jeden ze zpěváků omylem postřelen. Sešli se zde delegáti ze všech budoucích republik Jugoslávie a pro zajímavost černohorská delegace musela jít 300 km pěšky a pod nebezpečím palby. Sál byl nabit, pára se zvedala z vojenských kabátů a kouř se valil z ručně ubalených machorek. Městečko bylo z důvodů obrany zatemněné, v okolí byly rozmístěny protiletadlové minomety a samotný sál by jen skromně osvícen. Tehdy byl navržen také budoucí znak země ještě pouze s pěti pochodněmi symbolizující pět zemí. Muslimové se hlásili k Srbům nebo Chorvatům. Tito však zavelel, že bosenský národ za svůj boj si zaslouží mít samostatnou republiku. Josip Broz Tito byl na návrh slovinské delegace prohlášen za maršála Jugoslávie, načež se strhla velká půlhodinová oslava. Jednalo se až do rána 30. listopadu 1943. V ten den se pak konal pohřeb Ivy Loly Ribara.

POUHÉ TEORIE
Dnes osmdesát let po druhém zasedání AVNOJ nezbylo z tehdejšího usnesení o Jugoslávii nic.
Existují teorie o tom, kde nastala chyba. Jedna z nich hovoří, že v revolučním roce 1968, kdy se ve světě i Jugoslávii bouřili studenti a mládež, se měl Tito stáhnou z vedení země. Tito sice dal zapravdu studentům, ale zachoval si i nadále moc. Mnozí dodnes tvrdí, že je škoda, že za války zemřel Ivo Lola Ribar charismatický vůdce rovný Titovi, který byl mladší. V roce 1968 by mu bylo dvaapadesát a mohl plný síly vést dále Jugoslávii.