Nejčastější otázkou týkající se Bosny a Hercegoviny v zahraničí je, kdo jsou Bosňáci. Slované žijící v Bosně byli svojí většinou pod vlivem autochtonní Bosenské církve a považovali se za „dobré křesťany“.

Jak pravoslavní na východě, tak katolíci na západě se na Bosňáky dívali jako na heretiky. V druhé polovině patnáctého století se dostává Bosna pod Osmanskou říši a ta zavádí svůj feudální systém s přidělováním majetku především a později výhradně muslimům. Vzhledem k rozporům mezi katolictvím a pravoslavím byl malý vliv těchto církví v Bosně, a proto zdejší lid snadněji přecházel od Bosenské církve k islámu. Charakteristika odlišnosti ve víře zůstává u Bosňanů i po přijetí islámu a tak významný britský historik zabývající se Bosnou Marko Attila Hoare může napsat: „Bosenští muslimové – Bosňáci ve své většině jsou sekulárně orientovaní podobně jako u jiných evropských národů a zahrnují do sebe výrazně věřící, umírněné a zcela nevěřící.“
Bosňáci vždy z času na čas se domáhali své samostatnosti a svébytnosti. Bylo již za Osmanské říše, kdy Husein Gradašćević vedl neúspěšné povstání proti nadvládě Turků. Nebo je to v druhé světové válce, kdy 25. listopadu 1943 vzniká ZAVNOBiH (Zemský antifašistický výbor národního osvobození Bosny a Hercegoviny – na snímku) jako bosenská centrála protifašistického boje partyzánů, jejímž předsedou se stal srbský lékař Vojislav Kecmanović. Tento den je oslavován jako státní svátek Bosny a Hercegoviny. Tehdy bylo definováno, že po osvobození vznikne útvar Bosny a Hercegoviny, ve kterém bude garantována rovnoprávnost jednotlivých národů. „Bosna a Hercegovina není ani srbská ani chorvatská ani muslimská, ale i srbská i chorvatská i muslimská,“ píše se v tehdejší rezoluci o Bosně a Hercegovině.
Mnohokrát se mluví o roli muslimů v druhé světové válce. Již citovaný historik Hoare, který napsal knihu o bosenských muslimech v druhé světové válce vyzdvihuje roli Tita, který dbal, aby ve vedení odboje byli rovněž muslimové. Připouští skutečnost, že tehdy muslimové pohlíželi na partyzány jako na srbskou armádu, neboť Srbové v ní tvořili většinu a muslimové se přidali až později.
Mnohé tyto nuance, odstíny v historii Bosny a Hercegoviny se táhnou přes válku v Bosně v devadesátých letech do dnešní doby a vedly k tomu, že Republika srbská neslaví 25. listopad jako Den Bosny a Hercegoviny. Srbové v Bosně slaví svůj státní svátek 9. ledna, kdy v roce 1992 vznikla rozhodnutím Parlamentu Srbů v Bosně a Hercegovině Republika srbská. Ta se prohlásila za samostatnou uvnitř Bosny a Hercegoviny s cílem připojit se k tehdejší Jugoslávii. Toto datum se pro Bosňany a Chorvaty stalo symbolem začátku bosenské války.
Je raritou, že Bosna a Hercegovina nemá jednotný zákon o státních svátcích, a to přes pokusy ho zavést. Jedině Nový rok a Svátek práce se slaví společně. Vládnoucí strany po daytonské mírové smlouvě o Bosně a Hercegovině v roce 1995 těžko nachází společnou řeč. Bosenská válka zanesla velké rozdělení do země, o které zahraniční i její bosenští historici tvrdí, že má vlastni identitu. Jakoby současní politici nestáli o původní bosenskou jednotu vyslovenou 25. listopadu 1943 výborem ZAVNOBiH. Mnohokrát v historii se již potvrdilo, že Bosna a Hercegovina není ani srbská ani chorvatská ani muslimská, ale i srbská i chorvatská i muslimská.