Zkušený překladatel dobře ví, že pustit se do překládání určitých autorů vyžívajících se ve slangu není samo sebou. Teď se to stalo u příležitosti nového filmu významného bosenského režiséra Danise Tanoviće, který svůj snímek nazval „Deset u pola“. Přeložit „Deset v půli nebo v polovičce“ je evidentní nesmysl. Proto se film anglicky jmenuje zcela jinak: „Not So Friendly Neighborhood Affair“.

Dalo práci zjistit, co výrazem „Deset u pola“ se vlastně myslí. Jde o zlidovělý výraz používaný v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, když si někdo chce objednat pěkně vypečených deset „čevapů“ vložených do půlky chleba s čerstvě nakrájenou cibulí. Tak to zkuste říci česky! Výraz se také používal v populárním srbském tv-seriálu „Složna braća“ a ještě více zlidověl. Nyní nově výraz použil cenami ověnčený Danis Tanović (Oscar a Zlatý glóbus za nejlepší neanglicky mluvený film No Man’s Land; Evropskou filmovou cenu a cenu na MFF v Cannes za scénář či Césara za nejlepší první film) jako název komediálního filmu o Sarajevu.
SARAJEVO nedá dnes mnohým spát a to zejména umělcům, kteří svůj život měli a mají spojený s bosenským městem.


Přečtěte si, jak někteří SARAJEVO prožívají
Uveďme jako prvního Danise Tanoviće:
„Žádné město v bývalé Jugoslávii již není, co bývalo. Navíc ze Sarajeva se odstěhovala doslova polovička předválečných obyvatel. To je důvod, že město nemůže být tím, čím bývalo. Duch Sarajeva se ale někde tam skrývá! Dřív byl naprosto nápadný. Bohužel ve světě, ve kterém žijeme, mají ve zprávách hlavní slovo politici. SARAJEVO 1989 prožívalo svůj vrchol. Ve městě hrálo nejméně dvacet předních kapel, které byly na vrcholu jugoslovského top-ten. Kusturica vedl sarajevskou filmovou školu a to nemluvím o naší tehdejší dokumentární tvorbě, literátech, kteří žili v Sarajevu nebo malíři… To vše tvořilo duch města, který tam zanechal svém stopy. Ale umění již není ve městě vůbec tématem. V Jugoslávii se dbalo na umění a kulturu. Byl to systém, který v osmdesátých letech dosáhl svého vrcholu, kdy se dalo tvořit. Vše bylo zničeno. V zemi, kde je mzda 300 euro a lidé mají hlad, je těžké očekávat, aby se někdo zajímal o umění. Přesto kultura v Sarajevu zůstává navzdory moci a všemu co nás obklopuje.“
Dalším, kdo ze zdejších umělců si vzpomněl na Sarajevo je Aleksandar Hemon, bosensko – americký spisovatel. Proslavil se svými anglicky psanými romány Nowhere Man and The Lazarus Project. Zde je ukázka z jeho tvorby - povídky nazvané „Sarajevo, ocelové město“ napsané v prosinci 1992. V mnohém naznačuje současnost města.
„Válku lze vyhrát nebo prohrát. Nejčastěji se prohrává. V ten večer jsem vyšel ven k Olympijskému muzeu. Sedl si na schodiště a pozoroval mladé lidi a zjišťoval, že mají staré oči. Většinu z nich jsem znal – polovina z nich byla zfetovaná a opilá. Druhá polovina to hodlala učinit. Všem to tu páchlo, ale tvářili se, že je to jedno. Věřili, že Sarajevo je městem, kterým bývalo ale dnes už není, čím bývalo. Myslel jsem si, že Olympijské muzeum je právě místem vhodným k nostalgickým obavám jako hřbitov našich vzpomínek. Ještě jednou jsem se sebe ptal: Tak do píči, proč se stále do toho města vracím? Neznal jsem nikdy odpověď, ani tentokrát.
Jsem teď v Chicagu. Chicago je krásné město, trochu mi připomíná Sarajevo. Když to pouliční bandy přehání a pobíjejí se starosta města řekne: ´Nedovolím, aby se z Chicaga stalo Sarajevo.´A tak se z Chicaga Sarajevo nikdy nestane...“


KUSTURICA A NIKOLAIDIS
Se Sarajevem mám sám osobní zkušenosti a vzpomínky. Ve sklepě leží staré lyže „slalomky stenmarky“, které jsem si tam kdysi koupil. Pak jsem četl Andreje Nikolaidise jeho román Mimesis.
Zde je úryvek: „Dodikova silnice – co? Aspoň při jejím budování se mohli aspoň snažit, když už se činili v bombardování bosenských měst… Jedu po ní přímo do náruče nebezpečí do Sarajeva, leží tam rozřešení. Tam, kde pobývá nebezpečí, narůstá význam záchrany. Teď jsem tady v Sarajevu, ležím v babiččině posteli s walkmanem na uších a poslouchám „I see A Darkness“ od Willa Oldhama. Co zde pohledávám? Co mám dělat? Ve 20 mám být v Holiday Inn a znovu se uvidím s kamarády, co to zatím přežili.“
Nikolaidisův román vypovídá o válce v Bosně, kdy v prvním plánu je příběh mladíka toužícího po lásce a klidu váhajícího, zda raději emigrovat. Líbilo se mi, jak je to literárně bez ohledu na politiku napsáno. Ptám se Kusturici, se kterým jsem se setkal při jeho pražské autogramiádě jeho románu „Cizinec v manželství“, zda Nikolaidise četl. Raději jsem to neměl dělat. Emir mě sjel zlým pohledem. Naštěstí večer u vína jsme si to vysvětlili.
Dva spisovatelé umělci Andrej a Emir – oba ze Sarajeva a nerozumí si. A ani nechtějí.
Emir Kusturica odešel ze Sarajeva v roce 1989 a od té doby sem nejezdí, jen výjimečně přijel z nutnosti.
„Přijel bych do Sarajeva, ale nesdílím s místními stejné názory. Mám na mysli nepřátelství vůči Republice srbské, které vzniklo z lásky pro nenávist,“ řekl novinářům Kusturica. Jindy prohlásil: „S rodným městem je to jednoduché: Dluží mi vše a já jemu nic! Podle mých filmů mohou rekonstruovat svoji minulost. Oni mně nic nedali! Být ze Sarajeva a Srb je těžká role a takové výzvy miluji.“
Objevily se fotografie Kusturici v helikoptéře nad Sarajevem a mnozí si přáli, aby byla novějšího data. Nikdo ale neví, ze kdy fotka je. Tak zbývají jen jeho filmy a trochu literatury vážící se k městu.
„Když sarajevskou kotlinu zalehne únorová zima, chodím do školy hodně nabalený. Sunu se ulicemi jako sibiřskou tundrou. Ruské zimy znám z vyprávění svého otce, Braca Kalema.“
To je jen krátký úryvek z Kusturiového románu „Cizinec v manželství“, ve kterém popisuje své dětství a dospívání.