Tentokrát nemíříme místem do Chorvatska, ale naopak do Prahy a Bělehradu. Do obou hlavních měst nás zavádí osobnost jednoho z největších světových sochařů, někdy nazývaného chorvatským Rodinem, kterým je Ivan Meštrović. Vzpomínka na něj je spojená s oběma městy, neboť slavnostní den 8. květen je spojen s návštěvou politiků u národních památníků a kladení věnců u nich.


Praha - Národní památník na Vítkově. V létě 1882 byl z iniciativy několika set místních občanů založen Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově. Součástí památníku je hrob neznámého vojína, což je svébytná kapitola sama pro sebe. Až 8. května 2010 se podařilo sem uložit nově exhumované ostatky jednoho z bojovníků u Zborova, což byl původní úmysl během výstavby památníku za první republiky. Hrob je v prostoru před jezdeckou sochou a kryje ho šikmá žulová deska s nápisem Sláva hrdinům padlým za vlast. Právě jezdecká socha Jana Žižky je symbolická, ale málokdo ví, že na jejím vzniku má zásluhu chorvatský sochař Ivan Meštrović. Socha byla odlita až po osvobození a odhalena teprve na výroční den bitvy na Vítkově, tedy 14. července 1950, neboť její vznik provázelo martyrium před jejím odlitím. Konaly se tři soutěže, a přesto sbor porotců stále zůstal nespokojený. U poslední soutěže byli osloveni tři sochaři starší generace: Ladislav Šaloun, Jan Mařatka a Bohumil Kafka. Ani tentokrát to nebylo jednoduché rozhodování. Na závěrečné sezení komise byl také pozván jako čestný zahraniční host Ivan Meštrović. Sezení se konalo 1. července 1932 a právě chorvatský sochař velmi Kafkovo dílo vychvaloval. Zdůrazňoval nezbytnost, aby byl umělci ponechán prostor pro jeho tvůrčí schopnosti. Všichni přítomní se nakonec přiklonili jednohlasně k Meštrovićově názoru, že Kafkův klasicky koncipovaný návrh jezdecké sochy se stane předlohou modelu pro pro monumentální bronzovou sochu. Později vyšlo najevo, že Kafka platil Meštrovićovi celý zdejší pobyt, když Chorvat sem původně přijel k Slovanským slavnostem. Pozvání do komise bylo vlastně jen dílem náhody, že významný sochař se právě nachází v Praze.
Bělehrad - Národní památník na Avale. Budování památníků neznámému vojínovi se stává akcí po první světové válce v mnoha zemích po celém světě tedy nejen v Československu, ale i v Království Jugoslávie. Proti Praze je zde rozhodování jednodušší. Vynikající sochař Ivan Meštrović má dobré vztahy s královskou rodinou Karadjordjevićů a navíc je za ním úspěch se sochou Vítěze, která byla v Bělehradě umístěna nad soutokem řek Savy a Dunaje. Král Aleksadar pověřuje Meštroviće vybudováním Pomníku neznámému vojínovi na hoře Avala (511 m) nedaleko Bělehradu. Myšlenkou krále Aleksadra sdílenou s Meštrovićem nebylo jen vzdát hold padlým vojákům, ale také zdůraznit národní myšlenku vznikající po válce, tolik dnes kritizovanou a to spojení jižních Slovanů - Jugoslávie. Bohužel král se nedožil ani stavby, neboť ve stejném roce položení základního kamene roku 1934 byl na něj v Marseille spáchán atentát. Stavba mauzolea v neoklasicistním stylu byla dokonce v roce 1938 a představuje Meštrovićovu reminiscenci na mauzoleum tvůrce perské říše Kýra Velikého. K mauzoleu vede schodiště a samotné stavba je postavena z 8 tisíc metrů krychlových černého mramoru. Hrob je na pěti kvádrech a střechu mauzolea nese na svých hlavách osm žen – matek osmi regionů Jugoslávie oblečených do svých krojů: Šumadie, Panonie - Vojvodiny, Černé Hory, Kosova, Dalmácie, Zagory, Slovinska a Makedonie.
I zde je nakonec jedna zajímavost. Zatímco zahraniční delegace k památníku kladly věnce, tak bývalý vládce socialistické Jugoslávie Josip Broz Tito nikdy zde věnec nepoložil. Údajně proto, že na památníku je vytesáno jméno krále Aleksandra. Zato měl potají v noci chodit obdivovat tajemné obrysy vznešené černého památníku.