„Dělnice plakaly, když jim bourali továrnu. Sinjská ´Dalmatinka´, kdysi zaměstnávala až 2650 pracujících.“ To je titulek článku z dnešního webu deníku Slobodna Dalmacija, který popisuje okolnosti, příčiny demografického úpadku oblasti města Sinj, které se dnes říká Dalmatinská Zagora.

Autor vzpomíná mimo jiné na dobu, kdy začala v Chorvatsku privatizace, která zde potopila slavnou éru mnoha slavných podniků. Výsledek je ten, že je v Zagoře vylidněno a mnozí, kteří zůstali musí jezdit za prací do Splitu nebo jiných měst. Článek uvádí, že bohužel na špatnou demografickou situaci dnes naříkají právě tehdejší hamižníci, kteří se chtěli přes noc stát kapitalisty. Přebírali nemovitosti a majetek továren, zatímco ostatní většina pracujících tehdy bojovala v oddílech Chorvatské armády v operaci Oluja.

Když bývalí zaměstnanci odložili zbraně, vrátili se domů setkali se se skutečností, že dřívější podniky jsou soukromým vlastnictvím a oni jsou nepotřební. Noví vlastníci nepochopili novou skutečnost, že veškerý majetek a stroje jsou jim k ničemu, když zde již nejsou potřební kvalifikovaní lidé, kteří by dokázali na nich pracovat. Stroje bez lidí ztratily smysl a začalo zavírání továren. Trochu autorovo konstatování nehraje s návratem lidí, ale o tom na konci článku. Vše se odělo do floskule, že podniky byly nerentabilní, neboť byly založeny na neudržitelném socialistickém plánovaní. „Slovinsko je příkladem, že se to nemělo stát. Nejen Slovinsko,“ píše autor ve svém článku. Připomíná, že nastal dominový efekt a že stát vykupoval sociální smír udílením předčasných důchodů, na což doplácí dodnes. Všichni musí odevzdávat daň do důchodové fondu i tak je to nedostatečné, aby se zajistil důstojný důchod.

Zdejší katastrofu umocnil odchod mladých lidí do zahraničí. Jestliže v roce 1991 v oblasti Sinje, Dalmatinské Zagory žilo 60 210 obyvatel, tak v roce 2011 zde statistici napočítali jen 48 300 obyvatel. Podniky jakoby byly Dalmatinka a Centinka zaměstnaly přes tři tisíc zdejších lidí.

Dnes je zde největším podnikem „Naprijed“ zaměstnávající 100 lidí. Pro ilustraci uveďme, co znamenala továrna Dalmatinka, která vznikla v roce 1951 a fungovala do roku 2009. Jednalo se o světoznámou továrnu na nitě. Bavlna k výrobě se dovážela z Egypta a zpracovávala se do vysoké kvality. Nitě z Dalmatinky se vyvážely do celé Evropy, arabských zemí a USA. Kvalita byla natolik vysoká, že s továrnou spolupracovala americká armáda. Továrna navíc pro své zaměstnance stavěla i byty. Byla zde textilní škola a továrna měla svůj sportovní klub. Konec továrny připomíná konce některých podniků u nás. Přihlásil se německý podnikatel majitel společnosti Aman Ackerman, jehož rodina se zabývá výrobou nití od roku 1854. Sliboval, že zaměstná až 500 lidí. Byl ze strany státu odmítnut a lidé tvrdí, že to bylo tím, že o továrnu měl zájem kdosi, kdo měl továrnu získat bezplatným převodem. Továrna skončila v italských rukách a Italové výrobu naprosto zlikvidovali.

Článek ovšem nepopisuje zásadní skutečnost, která život v oblasti Dalmatinské Zagoře ovlivnila. Bylo to vyhnání Srbů. Ti tvořili významnou část Zagory a s největší pravděpodobností to byli oni, kdo při privatizaci výroby nakonec chyběli. Není divu, že Slobodna Dalmacija to neuvádí stejně jako opačná strana nepíše o svých přehmatech.

Dalmatinská Zagora je pás o délce kolem 150 kilometrů a tvoří pozadí celého dalmátského pobřeží odděleného od moře horským masivem. Do války zde bylo kolem 61 procenta Chorvatů a 35 procent Srbů. Jestliže srbské statistiky uvádí, že zde došlo k úbytku 82 procent Srbů, snadno lze dospět hypotéze, že právě o tento rozdíl obyvatel se jedná v článku Slobodne Dalmacije. Je to podobná skutečnost, se kterou se setkalo české pohraničí po odsunu Němců, kteří tvořili kvalifikovanou sílu. Na místo nich se do pohraničí stěhoval kdekdo a zdejší průmysl a řemeslo trpěly stejně jako dnes v Dalmatinské Zagoře. Bylo to s opačným znaménkem, neboť u nás se tehdy znárodňovalo. Výsledek je ale stejný.