Neděle dopoledne. Byl jsem s modlitbou u pravoslavného kostela na Olšanech. Modlil jsem se k dávno zesnulým rodičům a nedávno zesnulé sestře za pokoj duše. Vidím známou tvář vyčnívající nad ostatními, byl to Jaromír Jágr. Místní slepý žebrák se k němu tulil, cosi mu vyprávěl. Jágr se usmíval a říkal jsem si, že se chce spíše modlit. Až v tramvaji mi došlo, že jsem se zapomněl pomodlit za Noleho, který večer hraje finále US-Open. Uklidnil jsem se, že stejně záleží, jakou bude mít formu. Stejně Jágr si mohl myslet o svém Kladnu. Kladenští rytíři večer prohráli.

Bylo 22 hodin, začal zápas Noleho s Medveděvem a štvalo mě, že jsem nikde na satelitu nenašel přenos. Projížděl jsem v posteli mobilem internet a výsledek byl stejný. Nechtěl jsem se přihlašovat a uvádět identifikace. Musel jsem se spokojit s psaným internetový zpravodajstvím. Bohužel po prvním setu svítila cifra 1:0 pro ruského tenistu. Malinko jsem usnul a když jsem se v 11:30 probudil vidím, že šance ještě žije. V druhém setu se právě hrál Tildenův game, to znamená 4:3, tentokrát pro Medveděva. Kdo hraje tenis, zná Tildenovo „pravidlo“, že při zápasech přibližně rovnocenných soupeřů bývá pro vítězství v zápase rozhodující sedmá hra. Zase jsem usnul a když jsem se před jednou hodinou v noci probudil, bylo po všem. Bylo mi Noleho líto. Jednoznačnost zápasu jsem nečekal. Taková šance se dotáhnout na Roda Lavera a Steffi Grafovou!

Dnes Laver na twitteru napsal: „Safra, byl jsi Danieli Medveděve vynikající, v noci jsi zastavil jednoho z největších. Máš první svůj grandslamový titul a vybojoval jsi ho proti Novakovi, a to je naprosto něco jiného. Žádný strach Novaku, boj pokračuje. Přeji vše nejlepší.“

Djoković podle Medveděva měl šanci vyhrát, jak uvedl, v třetím setu za stavu 5:2 jej chytla křeč do nohy. Sotva mohl chodit. Ruský tenista po zápase prozradil: „Nohy odešly. Stav byl 5:3, pak 5:4. Když se podíváte na záznam, je vidět, když jsem šel pro ručník, tak se nohy sotva hýbaly. Nechtěl jsem, aby to Novak zpozoroval. Byl by se mnou amen. Při stavu 40:15 jsem měl dva míčky k celkovému vítězství. Zkusit eso, ale místo něj následovala dvojchyba. Řekl jsem si zkus první servis a vyšlo to!“

V roce 2019 ve Wimbledonu Federer prohrál s Djokovićem. Publikum ale tleskalo a fandilo švýcarskému tenistovi. V včera v noci vyhrál Medveděv, ale diváci fandili, tleskali Nolemu. Ten seděl zabořen tváří do ručníku a plakal. Dvacet pět tisíc diváků vidělo, jak z něj spadla maska a byl obyčejný člověk se svým zklamáním a touhou. Obvykle kritici Djokoviće napadali, že hraje jako robot a že se publiku vnucuje. Teď nebylo potřeba diváci ho objali. Konečně sám Djoković na tiskové konferenci to ocenil: „Vůbec není lehké strávit porážku, cítím hořkost. Na druhou stranu podpora, síla a láska diváků, které se mi dostalo, je něco, na co budu dlouho vzpomínat a co navždy zůstane.“

I tenis je sport, a proto je krásná i prohra. Zamysleli jste se někdy nad tím, proč fandíme? Proč tolik většinou mužů v určitou dobu až tolik prožívá úprk ke stadionu, kde se odehrává symbolické drama. Pozvolna se tam převtělujeme v cosi jiného a prožíváme jinou podobu, jakýsi stav vytržení a nakonec se opět vracíme do své původní podoby. Tak učeně řečeno to je fanouškovství. Takže podle filosofů a psychologů je to něco v nás, co nás někam posouvá, nechceme-li jen tak okousávat čas.