STALO SE PŘI VÝSTAVĚ ČESKOSLOVENSKÝCH PLAKÁTŮ JUGOSLÁVSKÝCH FILMŮ

„Jak došlo k pojmu „Česká škola“, o které název knihy tvrdí, že neexistuje? V letech 1965 až 1971 pět studentů z Jugoslávie studovalo režii hraného filmu na FAMU. Od nejstaršího počínaje: Zafranović, Karanović, Marković, Paskaljević a já (R.Grlić). Byli jsme ambiciózní kluci hladoví po životě. Byli jsme milovníci filmu, vzrušení tamějším sexuálními svobodami a politickými nesvobodami. Umění každodenního života bylo bohatšího než to, ze kterého jsme vyšli a socialismus byl daleko rigidnější, než ve kterém jsme vyrůstali. Praha a léta šedesátá. Bylo to tak vzrušující. Studovali jsme na tehdy jedné z nejlepších filmových škol na světě, zažili jsme fantastické profesory a natáčeli filmy v profesionálních podmínkách. Nasávali jsme kulturu Prahy, sledovali, jak pracují Kadár s Klosem,těšili se novinkám Passera, Němce, Schorma, Jakubiska, Chytilové, Menzela a Formana. Četli jsme právě vydané knihy Škvoreckého nebo Hrabala. Diskutovali jsme s Kunderou a pili pivo s Havlem a Koenigsmarkem. Chodili jsme na koncerty Kubišové a Hegerové, nesčetněkrát jsme chodili na divadelní hry Otomara Krejči. Jako plod všeho se před našima očima narodila a brutálně rychle byla poničena poslední velká evropská utopie - Pražské jaro. V ten podzim plný tanků jsme byli členy stávkového výboru FAMU. Vylepovali jsme plakáty, vše natáčeli a protestovali v ulicích.
Zkrátka: Přišli jsme jako holobradi, odjeli domů a věřili, že jsme zralými muži.“ (delší ukázku můžete číst zde – https://1url.cz/6rlOZ).
Tak nějak to před několika dny by chtěl opět nejraději zopakovat podle úvodu od Rajka Grliće ze své knihy „Česká škole neexistuje“, kterou o FAMU a životě v Praze napsal jeden pětice jugoslávských režisérů Goran Marković. Sešel se v Bělehradě v Domě jugoslávské kinotéky s dalším „famákem“ Srđanem Karanovićem, aby zavzpomínali na tehdejší dobu v Československu (oba na snímku s Agnieszkou Hollandovou, vlevo Marković). Stalo se tak u příležitosti otevření výstavy o filmových vztazích Československa a Jugoslávie nazvané „Vzpomínáš na ten jugoslávský film?“. Jsou zde prezentovány československé plakáty ilustrující jugoslávské filmy bežící v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Výstavu otevřel český velvyslanec v Srbsku Tomáš Kuchta společně s autory výstavy historiky Marií Barešovou a Ondřejem Vojtěchovským.
Výstava pomocí plakátů ukazuje na tehdejší úzké vzájemné vazby filmařů a umělců obou zemí. Historička Barešová tvrdí, že od konce druhé světové války do konce Jugoslávie nakoupilo Československo více než dvě stě jugoslávských filmů a z toho celá polovina se koupila právě v šedesátých letech. Režisér Karanović před publikem přiznal, že kdyby jugoslávští režiséři nestudovali v Praze, tak by jejich tvorba byla zásadně odlišná. „Nejde pouze o jeden vliv, ale česká filmová produkce byla v té době velice různě vrstevnatá jak stylově tak i tématicky,“ říká Karanović jako bývalý student FAMU. Dodal málo známou skutečnost, že od druhé světové války studovalo v Praze celkem 400 jugoslávských studentů.
Pro později narozené uveďme, že tehdejší plakáty byly uměleckými díly a nekopírovaly hollywoodský styl zobrazování herců. Mnohdy šlo o koláže, díla i významných výtvarníků, kteří se nechali inspirovat třeba pouze jedním třeba drobným detailem z celého filmu. Dodnes jsou tyto plakáty vysoce ceněny.