Křik, výkřiky, pocity, otázky v jednom proudu, myšlenky neoddělované odstavci se směsicí nadávek velmi typických a specifických pro jazyky západního Balkánu – to je Vedrana Rudanová. Stala se přední současnou chorvatskou spisovatelkou, včetně mužské konkurence.
Charakteristika náleží především její prvotině „Uho, grlo, nož“ (Ucho, hrdlo, nůž) psané v monologu o tom, co se v autorčině duši „vaří“ a která se stala v roce 2002 nejen chorvatským bestsellerem. Od té doby byla mimo češtiny přeložena do mnoha nejen světových jazyků. Novinářka a spisovatelka Rudanová se tímto románem stala ostře sledovaným autorem, a to zejména pro svoji otevřenost s jakou píše. Vyhledávány jsou dnes i její blogové postřehy. Můžete namítnout, že otevřenost je samozřejmostí. Nikoli, stále existují rezervy. Jak nás znenáhla překvapoval Michel Houellebecq, když jsme si mysleli, že nemůže v psaní o sexu existovat tabu a stejně a stejným způsobem tak činí Rudanová. Jestliže francouzský autor dává pohled na oblast sexu z aspektu muže, chorvatská autorka dává deskripci sexu z ženského pohledu. Píše o sexu natvrdo, bez obalu a brilantně k tomu využívá dostupné možnosti hovorové chorvatštiny, na což čeština je příliš krátká. Jestliže Houellebecq dokáže kombinovat sex s obalem filosofického uvažování s příchutí biologie, tak Rudanová vytvořila kolem sexu a mužského přívěšku obal nechutné krvavé války mezi Chorvaty a Srby se všemi již dávno zakořeněnými etnickými dilematy. Proti Francouzovi má spisovatelka, po rodičích Chorvatka a Srbka, ve vyprávění výhodu, že narace je nám dobře známá, povědomá z médií a není tak abstraktní natož transcendentní. Autorka k tomu píše: „Válka je něco, kde se každý normální člověk cítí jako doma.“
Pro vyváženost posudku uveďme, že jsou kritici, kteří tvrdí, že u Rudanové se jedná o chick-lit s vypočítavostí vysokého nákladu výtisků. Se znalosti ontogenze člověka a s tím, že v té době bylo autorce kolem padesátky, však vyplyne se jedná o ženu, jejíž způsob podání sexu pro odborníka je přirozený a může udivit snad jen laika. Literární zpracování je však vskutku neobvyklé, jak někdo napsal vulgární. Otázka je, co je vulgarita a přirozenost. Kritik deníku The Guardian: „Hlavní hrdinka románu vyjadřuje ´hořkost zklamané ženy středního věku, která svůj vlastní život považuje za neúspěch´.“
Román se shledal s příznivou kritikou a po stránce literární je kvalitní. K tomu, jak román vznikl, se autorka sama vyjádřila. Píše o sobě, že v té době byla bez zaměstnání, když ji propustili z chorvatského rozhlasu za kritiku Franjo Tudjmana. Měla sice manžela, dvě děti, kocoura a maminku, ale poznamenává: „Řekněte, vyplývá z toho všeho každodenní orgasmus? Tak jsem si sedla k psacímu stroji a pustila se do souboje se světem, který neví, že někde v Chorvatsku existuje někdo, kdo u kuchyňského stolu, pracuje na jednom z největších světových románů. Našla jsem pro něj vydavatele, ale nenašla pro to žádné vysvětlení.“ (viz)
Recenze v britském Guardianu vytýká románu monotónnost rostoucí k vrcholu hlasu Verdany Rudanové, ale to je věc subjektivního vkusu. Stejnou námitku lze použít k výše uvedené nedostatečné práci s odstavci, které by měly oddělovat aspoň myšlenky. To vše je ale svébytný styl autorky. Přes uvedený nedostatek britský recenzent - spisovatel Josh Lacey hodnotí knihu kladně a vyzdvihuje amerického vydavatele Dalkey Archive Press .