Nebývalý spor se rozhořel v Záhřebu o obraz nevyčíslitelné hodnoty nazvaný Mladá patricijka. Jeho autorem je Vlaho Bukovac dalmatinský malíř žijící dvacet let v Praze. Byl zde profesorem na Akademii výtvarných umění. Jeho kamarádem byl Hynais a malířství učil Emila Fillu, Bohumila Kubištu, Bedřicha Feigla a další. Obraz „patricijky“ visel v Národním muzeu současného umění v Záhřebu a v pátek přišli lidé obraz sejmou a odnést ho do Chorvatské akademie vědy a umění. Zde bude obraz umístěn v prostorách Strossmayerovy galerie. Komické na sporu je, že budovy jsou od sebe vzdálené necelých deset minut chůze.

Pro autora těchto řádek je to osobní, neboť pohledem na Mladou patricijku, jako bych obraz již viděl. Rukama mi prošla řada Bukovcových obrazů a portrétů, neboť jeden známý naší rodiny Bukovcovy obrazy kupoval od českých domácností. Než pro ně přijel, skladovaly se u nás. Vlaho Bukovac byl plodným malířem a za svůj pobyt v Praze namaloval řadu obrazů a dodnes se vyskytují na zdejších aukcích. Jeho portréty žen natolik upoutaly moji pozornost svojí specifičností, že jsem si musel přečíst jeho autobiografii a napsat kdysi článek do již neexistujícího Svobodného Slova. Tehdy čtenáře jeho život a osud zaujal. Psali do redakce dopisy, že o malíři nevěděli a s potěchou kvitovali, že taková osobnost v Praze žila.

Dva momenty mne s životem Bukovce spojovaly. Prvním byla Paříž, o které Bukovac psal, že zde je těžké se prosadit, když zde je více jak dvacet tisíc umělců. S kamarádem černohorským malířem jsme hladoví zkoušeli potají na Montmartru na Place du Tertre prodávat keramické kachle, abychom měli na jídlo. Možná to bylo jediné umění, vedle kýčů zde vystavených. Hnala nás odtud nejen policie, ale i samotní rádoby umělci, kteří si tu zaplatili místa a my se zastavili až dole pod kopce. Druhým momentem, kdy vzpomenu si na Bukovace je, když začne podzim, jako právě nyní. Počítám kolik měsíců zbývá do jara – zimní blues (odborně SAD). Dalmatinec Bukovac, vyrůstající pod na modrou oblohou a s pohled na azurové moře napsal do svého deníku: „Hladovím po slunci a našem moři, pochopitelně po domácí stravě, milé naší řeči a lidech, kteří jsou vám i přes své nedostatky nejblíže srdci a citu.“ Když nastoupil v Praze na Akademii bylo mu již osmačtyřicet a bylo mu přiděleno osm žáků. Učil se česky a žáci pro změnu chorvatsky. Rozuměli si, až vyšlo najevo, že mluví mezi sebou spíše chorvatsky než česky. „Myslel jsem, že mluví česky,“ vzpomíná Bukovac ve své autobiografii. Brzy měl také výstavu v pražské síni Mánes a české noviny psaly o něm pochvalně.

Nakonec ale píše v autobiografii, že povolání profesora mu v práci bylo překážkou a počasí, na které žehral učinilo, že byl v Praze nešťastný. Život probíhal v pendlování mezi Akademií a bydlištěm, které bylo nedaleko na Letné v Ovenecké ulici (zde má pamětní desku). Přestože měl možnost tvořit svobodněji než kdekoli jinde, přestal vystavovat. Chorvatští kritici o něm píší, že pražské prostředí jej přestalo umělecky naplňovat a neměl již ani motivaci na sebe přitahovat pozornost. Chorvatské noviny uvádí: „S vášní mluví o návratu do Cavtatu do svého domu na pobřeží, kde jsou skály, jižní květena, túje, palmy, kde na vlnách se pohupuje loďka.“ Vzpomínkami na rodný Jadran se snažil vymanit z deprese, která ho postihla. Z brzkého návratu nebylo nic, když byl operován na žaludeční vředy a zemřela mu matka. Rok nemohl malovat a těžce nesl život bez ateliéru, plátna a palety. Všechna jeho deprese se promítla do malby dvou obrazů „Památka jedné rodiny“ a „Skříň budoucí slávy“. První obraz znázorňuje visící hlavy jeho dětí na bílém pozadí, kdy zespoda na ně hledí malíř a jeho žena Jelica. Druhý obraz zobrazuje kuchyňskou skříň, na jejíž poličkách leží hlavy jeho přátel. Další hlavy jsou na zdi a stolku a mezi nimi je hlava Bukovace. Vše to vyvolává morbiditu, děs a hrůzu. I přes hluboce depresivní stavy, nepřešla u Bukovace afektivní porucha hranici normality, aby sáhl po sebevraždě. Jeho „pražské blues“ končí smrtí v Praze v dubnu 1922. Pochován je v rodném Cavtatu.