Můžeme bez zaváhání napsat, že bývalá Jugoslávie měla vždy blízko k Československu. V období přerodu Československa měla ale balkánská země dost práce sama se sebou a čas na sledování našich změn již nezbyl.
Zatímco osmašedesátý a „Pražské jaro“ měly velkou odezvu jak ve společnosti tak i v analýzách expertů bývalé Jugoslávie, informace o listopadové „sametové“ revoluci se více méně omezují jen na pouhou deskripci a překlady ojedinělých analýz československých autorů. Zatímco v Titově éře šedesátých letech se Jugoslávie nacházela v poměrně stabilním a klidném období, v konci „osmdesátek“ a začátkem devadesátých let se Jugoslávie dostala do bouřlivých časů.
Jogurtová revoluce
Z dnešního pohledu se dá říci, že hlavní kapitoly rozpadu Socialistické federativní republiky Jugoslávie se začaly datovat od takzvané antibyrokratické nebo „jogurtové“ revoluce na podzim (5.říjen) roku 1988 pod heslem „Oj Srbijo iz tri dela opet ćeš biti cela“ (Srbsko ze tří částí, budeš znovu jednotné) a potlačení stávky horníků v Kosovu v únoru roku 1989. Slobodan Milošević jako politik obdivovaný pro boj proti papalášským způsobům komunistických lídrů vedl svoji kampaň proti autonomnímu vedení Vojvodiny a demonstranti v Novém Sadu házeli krabice s kyselým mlékem (srbsky „jogurt“) na budovu oblastního sekretariátu komunistické strany. Následně Milošević 28. března 1989 ruší autonomní statut Vojvodiny ale i Kosova. Navíc v Kosovu zatýká předního stranického funkcionáře Azema Vlasiho, zavádí zde výjimečný stav a vzpouru horníků potlačuje.
Rok 1990 začal stejně jako v Československu významně i v Jugoslávii, když 25. ledna předsednictvo federativní republiky před parlamentem (skupštinou) zahájilo finální rozpravu o budoucnosti Jugoslávie. Jednotlivé „skupštiny“ Chorvatska, Slovinska a Kosova se však návrhu vůbec nevyjádřily.
Konec vlády Svazu komunistů Jugoslávie
Ve dnech 20. a 22. ledna 1990 se konal mimořádný 14. sjezd komunistické strany Jugoslávie, kde dochází nejprve ke konfliktu srbského a slovinského vedení (Milan Kučan), když Slovinci přišli s návrhem konfederace strany a s politickým pluralismem. Po ostrém slovním sporu Slovinci ze zasedání 22. ledna odchází. Na to reaguje chorvatská delegace (v čele s Ivicou Račanem) slovy: „Nemůžeme souhlasit se stranou bez Slovinců“. Slobodan Milošević jako vedoucí srbské delegace navrhuje pokračování v práci kongresu, ale Chorvaté ze sjezdu rovněž odchází. Ke stanovisku Chorvatů se přidávají Makedonci a Bosňané. Předseda sjezdu, kterým byl zástupce Černé Hory Momir Bulatović vyhlásil ve 22.45 hodin pětiminutovou přestávku. K pokračování sjezdu ale již nikdy nedošlo. To předznamenalo pád Jugoslávie. Kongres sice pokračoval bez delegace Slovinska, Chorvatska a Makedonie, ale neměl legitimitu, oficiálně skončil 30. ledna 1990 a s tím i vláda komunistů Jugoslávie. Ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Makedonii se za nedlouho konaly volby za účasti více stran a v létě 1991 vyhlásilo Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie samostatnost, o rok později Bosna a Hercegovina.
Konec Jugoslávie
Ještě do července 1991 se konaly oficiální schůzky předních představitelů Jugoslávie premiéra Ante Markoviće, ministra zahraničí Budimira Lončara s předsedou EK Jacquesem Delorsem o možné asociaci Jugoslávie s EU. Dokonce ještě předtím v květnu 1991 se předseda EK Jacques Delors a lucemburský předseda vlády Jacques Santer nabídli k podpisu dohody o přidružení a dohody o podpoře strukturálních reforem ve výši 5,5 miliardy dolarů. V té době ale byla válka na spadnutí, ve skutečnosti byla již ve své počáteční fázi a neexistovala brzda, která by tento destrukční a devastační proces zastavila. Nebylo to ani možné, vždyť předsednictvo strany v březnu 1991 vyhlásilo v celé zemi výjimečný stav a armáda převzala moc. Tehdy ministr obrany Veljko Kadijević ospravedlnil toto vyhlášení slovy: „Existuje perfidní a do detailu rozpracovaný plán rozbití Jugoslávie.“